Připravujeme dočasnou výstavu Flux na zámku Dobrohoř v srdci České Kanady.

×  První vernisáž: 3.5. 2025 od 14:30 - umělecká trojice Eugen Brikcius - Ondřej Kohout - Eva Vones (představí kolegyně Zuzana Brikcius), Kurt Gebauer
×  Druhá vernisáž: 10.5. 2025 od 14:30 - Anton Ehrenberger a Značkové umění kolektivu autorů pod vedením Jána Rašky
×  Výstava: 3.5. - 24.7. 2025
×  Otevírací doba: So-Ne 10-18, od 1. 6. 2025 Út-Ne 10-18
×  Vstup zdarma
×  Zámek Dobrohoř, Staré Město pod Landštejnem 160, 37882

Název výstavy vznikl z latinského fluó, fluere, flūxī, flūxum - plynouti, téci, prouditi, řinouti se, hnáti se, valiti se, směřovati, šířiti se, díti se, hýbati se, běžeti.

Pohyb je základním principem existence. Pohybujeme se my, pohybuje se svět kolem nás, myšlenky, emoce… Je podstatou změny, a tedy základním principem bytí, který prostupuje jak fyzický svět, tak i sféry zcela nehmatatelné a imaginativní. Někdy jej vnímáme jako hybnou aktivitu těla, jindy jako neustálou proměnu krajiny, společnosti či vlastního vnitřního světa. Výstava Flux se věnuje pohybu v pluralitě jeho významů – od sportovní dynamiky přes proměny krajiny či změny funkce věcí ve světě. V jeden celek spojuje díla umělců, jejichž tvorba k tomuto tématu přirozeně směřuje, aniž by byla vedena jednou lineární interpretací. Na jednom místě se tu tak setkávají plavkyně Kurta Gebauera, s vodními živly Antona Ehrenbergera, s tvorbou trojice umělců Brikcius – Kohout – Vones a dopravními značkami Jána Rašky a přizvaných umělců.

Každý pohyb s sebou nese směr, ale směr nemusí být vždy jediný. Každé tempo plavkyně tříští zdánlivě přímou cestu na tisíce možností. Každý krok či tempo sportovce vyhlížejícího cílovou pásku znovu přepisuje jeho dráhu. Proud řeky se zdá neochvějný, a přesto nikdy neteče pro všechny stejně – pro rybáře znamená úspěch či nezdar, pro dřevaře cestu, pro nočního chodce tichého společníka. Každý pohyb, jakkoli přesně vytyčený, v sobě skrývá nekonečné možnosti odchylek a nových směrů. Žádná jediná správná cesta neexistuje.

V posledních letech se v umění dostává téma sportu do popředí – vznikají specializované platformy, které propojují umění a sport, tématické výstavy, umělci čerpají inspiraci z pohybu lidského těla, fyzičnosti a dynamiky sportovních situací. Není to nový fenomén – už ve starověkém Řecku byly hry nejen tělesnou aktivitou, ale i estetickým zážitkem, inspirovaly sochaře, malíře, básníky… Výstava Flux jde významově dál – neomezuje se pouze na fyzický pohyb v jeho sportovní podobě, ale pojímá pohyb jako základní princip neustálé změny a vývoje. Každý krok, každý tah štětce, každý koncept vznikající v hlavě umělce je součástí širšího proudu pohybu – neustálého posunu, který utváří nejen fyzickou podobu věcí, ale i způsob, jak je vnímáme.

V druhé polovině léta na zámku Dobrohoř uvedeme kolektivní výstavu umělců, v jejichž tvorbě se odráží křehkost a pomíjivost.

×  Vernisáž: 31.7. 2025 v 18:00
×  Výstava: 1.8. - 30.9. 2025
×  Otevírací doba: So-Ne 10-18, od 1. 6. 2025 Út-Ne 10-18
×  Vstup zdarma
×  Zámek Dobrohoř, Staré Město pod Landštejnem 160, 37882

Křehkost je vlastnost, která bývá často vnímána jako slabost – něco, co se pod tlakem rozpadne. Ale právě schopnost být křehký znamená také schopnost vnímat jemné nuance světa, reagovat na nepatrné proměny a zachytit to, co jiní přehlédnou. Křehkost není opakem síly, je jejím tichým protipólem – stejně jako ticho není absencí zvuku, ale jeho součástí. Ve světě, který se neustále pohybuje vpřed, kde je rychlost zaměňována za hodnotu, umění připomíná, že existují i jiné rytmy – pomalejší, soustředěnější. Stejně tak nám ukazuje, že hodnota nespočívá jen v tom, co je trvalé, ale i v tom, co je efemérní.

Lze říct, že křehkost je jakousi předzvěstí pomíjivosti. Připomíná, že věci nejsou nezničitelné, že existuje hranice, po jejímž překročení se rozpadnou nebo vytratí. Pomíjivost je pak širším principem – vše, co existuje, dříve či později zmizí. Všechno, co se zdá být trvalé, je jen dočasné v jiném měřítku. Toto uvědomění bylo součástí uměleckého vyjádření mnoha kultur napříč historií. V japonské estetice je to koncept wabi-sabi, v buddhistické tradici tvorba pískových mandal v symbolice principu aničča, v Evropě zase stálo u zrodu barokního malířského žánru vanitas, který měl skrze motivy lebek, vadnoucích květin nebo přesýpacích hodin divákovi připomenout nevyhnutelnost zániku všech věcí, včetně jeho samotného.

Moderní a současné umění přistupuje k tématu křehkosti a pomíjivosti mnoha způsoby, z nichž výstava zachycuje ty, které lze pojmout do jednotného celku – od materiální křehkosti přes významové a námětové zpracování až po otevřenost interpretace, kdy se význam děl proměňuje v závislosti na pohledu diváka. Tyto přístupy se často prolínají, vzájemně doplňují a vstupují do dialogu, někdy dokonce i v rámci jediného díla. Výstava Fragilis ukazuje křehkost jako materiální i myšlenkový princip, od fyzické nestability po reflexi pomíjivosti existence a křehkosti naší žité reality.

Pavel Mára

FRAGILIS

TRVALÁ EXPOZICE

Kurt Gebauer (*1941) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1965 absolvoval pracovní stáž u Otto Herberta Hajeka ve Stuttgartu, v roce 1972 pak studoval u profesora Césara Baldacciniho na Académie des Beaux-arts v Paříži. Od roku 1990 do roku 2012 vedl Ateliér veškerého sochařství na UMPRUM, následující tři roky vedl své diplomanty a rok poté zde přednášel o veřejném prostoru. Od roku 2018 učí na FPE Západočeské univerzity v Plzni a vede blokové kurzy o veřejném prostoru na FHS UK. Jeho díla jsou instalována ve veřejném prostoru v Opavě, Ostravě, Hořicích, v Brně, v Praze a na mnoha dalších místech po republice, i v zahraničí a to například v Číně, v Japonsku, nebo v Itálii. Autor si zakládá na tom, aby jeho tvorba byla široce srozumitelná, přestože má i další roviny. V souboru Plavkyně Kurta Gebauera se téma pohybu zhmotňuje v podobě radosti, svobody a přirozenosti, kterou lidské tělo nachází ve vodě. Tyto malby, které autor sám označuje jako „čistou krásu bez ironie“, představují soustředěnější návrat k motivu, jenž ho provází celým životem – fascinaci lidským tělem v pohybu a jeho proměnami ve vodním prostředí. Po miléniu se k tomuto tématu vrací s větší intenzitou a ustupuje od své politicky laděné satiry. Vznášející se postavy plavkyň zde nejsou jen zachycením tělesné aktivity, ale především vizuální metaforou pohybu jako stavu bytí, který přesahuje rámec fyzického. Pohyb není pouze směřováním vpřed, ale rozptylem, volností, téměř snovým vznášením se v prostoru, kde čas ztrácí své hranice. Gebauerovo zaujetí lidským tělem ve vodě, kde mizí společenské masky a pohyb se stává ryzím projevem existence, přirozeně rezonuje s tématem výstavy Flux. Voda jako médium, které člověka nadnáší a proměňuje, je ideálním prostředím pro ztvárnění pohybu, jenž není řízen výkonem, ale vnitřním rytmem. Každý tah ruky plavkyně narušuje klid hladiny, stejně jako každá změna v našem vnitřním světě proměňuje naše vnímání reality. Gebauer tak svou jemnou, lyrickou vizí připomíná, že pohyb nemusí být bouřlivý, aby byl hluboký – i tiše plynoucí proud v sobě nese sílu změny.

Anton Ehrenberger (*1953) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou ve Vídni v Meisterklasse profesora Herberta Tasquila a grafiku na Mezinárodní letní akademii v Salcburku u Rudolfa Hradila a Wernera Otteho. Byl učitelem výtvarné výchovy na středních školách v Kremži a lektorem na Vysoké škole pedagogické tamtéž. Vedle své umělecké a pedagogické činnosti působil Anton Ehrenberger po mnoho desetiletí také jako vedoucí ředitel regionálního muzea Zeitbrücke v Gars am Kamp. Díla Antona Ehrenbergera prezentovaná na kolektivní výstavě Flux přinášejí osobitý pohled na motiv plynutí. Latinské sloveso fluō (plynouti, řinouti se, směřovati) zde rezonuje jak v tematické rovině, tak v samotném projevu autorovy abstraktní malby. Ehrenberger čerpá inspiraci z vody jako živlu, ze vzpomínek na řeku Kamp protékající jeho domovským městem, ale také z prózy a poezie, v níž voda přestává být pouhou součástí přírody a stává se nositelem emocí, tužeb, napětí i katastrof. V obrazech, jako je cyklus Horní Kamp – Dojmy, autor mapuje své bezprostřední dojmy z řeky. Proud se v nich neustále proměňuje: není nikdy stejný, i když se zdá neochvějný. Tato nepolapitelná proměnlivost dává vzniknout malbám, jež jsou volnými překlady viděného, ale i hluboce cítěného. Ehrenberger vytváří své niterní krajiny, kde se konkrétní přírodní motivy setkávají s introspekcí a imaginací. Proud řeky zde přechází v proud vnitřního světa: vzpomínek, emocí a archetypálních obrazů. Literární inspirace sahá od dobrodružných a tajemných románů Julese Verna až do české baladické tradice. Erbenův Vodník se svou temnou lyrikou přináší do Ehrenbergerovy tvorby prvek napětí mezi krásou přírody a její destruktivní silou. Proud zde nenese pouze život, ale i záhubu. Rytmus balady, v němž se dcera řítí za svou povinností navzdory obavám a snům, nachází odraz v malbách, kde je každé gesto střetem mezi impulsem a reflexí. Voda jako symbol prahu, přechodu, možná i nenávratu, tak rezonuje nejen v motivu, ale i v samotné formě. Tvorba Antona Ehrenbergera je tak ve výstavě Flux projevem hlubokého souznění s plynutím – jak v přírodě, tak v člověku.

Po absolvování oboru umělecké kovářství na SUPŠ v Kremnici vystudoval Ján Raška (*1962) restaurování malby na VŠVU v Bratislavě. Věnuje se restaurování, grafice a malbě. Do svých děl bezprostředně projektuje své pocity a vize. Výjevy zachycují tajemné příběhy, mystické scény a skrytá tajemství, která jsou všude kolem nás a neustále vzbuzují naši zvědavost.

S organizátory dobrohořských výstav jej seznámil Walther Smeitink-Mühlbacher. Díky tomu nyní Ján Raška přináší na zámek Dobrohoř velmi neotřelý skupinový projekt. Přichází nejen s tradičními obrazy na plátně, ale i s artefakty o kruhovém formátu na svislých dřevěných tyčích, které už na první pohled připomínají svislé dopravní značení. Doslova „na značkách“ tak stanula umělecká díla již nejméně dvou tuctů umělkyň a umělců (zúčastnili se například Robert Bielik, Daniel Brunovský, Stano Černý, Markéta Korečková, Daniela Krajčová, Fero Lipták, Michal Novotný, Martin Šulík, Jaroslav Valečka) a stále přibývají další. Všichni zúčastnění tvůrci mají stejné východisko, každý k němu však přistupuje zcela po svém. Někdo volí výrazné, někdo naopak spíše tlumené barvy. Někteří zobrazují figurální motivy, jiní se plně oddávají abstrakci. Některé značky vyprávějí vykutálené vtipy, jiné mají poeticky snový charakter. Někdo si pohrává s prvky, které najdeme na skutečných dopravních značkách. Jiné značky nechávají obraz, aby zaplnil celou jejich plochu a někdy dokonce přerostl do prostoru. „Značkové umění“ nereguluje silniční provoz pomocí příkazů a zákazů. Naopak podněcuje svobodný pohyb našich myšlenek, emocí a fantazie.

Na léto připravujeme výstavu fotografií Pavla Máry  v galerii Kaple Holyně na kraji Prahy.
Jedna z nás se tentokrát stala nejen kurátorkou, ale také modelem Márovy výtvarné fotografie něžných linií ženského těla.

×  Vernisáž: 26. 6. 2025 v 18:00
×  Výstava: 27.6. - 24.8. 2025 
×  Galerie Kaple Holyně, U Náhonu, 154 00 Slivenec - zřizovatel Městská část Praha-Slivenec
×  Otevírací doba: So-Ne a svátky 15:00-17:00
×  Vstup zdarma

Architektka a designérka Jana Hejdová (* 1973) vystudovala architekturu na FA ČVUT, kterou doplnila souběžným studiem filmové scénografie na DAMU a FAMU. Vynikající znalosti z různých oborů jí umožňují využívat širokou škálu výrazových prostředků. Invenčně pracuje s materiály a technikami, které architekti používají ve stavebnictví a při navrhování interiérů – například sklo, Corian nebo sádru. Hledá a nachází nové postupy, jak využít tradiční řemeslné techniky k novým účelům. Již řadu let se věnuje tvorbě umělého mramoru ze sádry, pigmentů a klihové vody. Tímto pracným a časově náročným způsobem vytvořila několik kolekcí. Kromě mís, táců a obrazů tvoří i závěsná a stolní svítidla, která si díky svému příjemnému teplému povrchu umělého mramoru skvěle rozumí s historickými i současnými interiéry. Hmotu probarvuje pomocí pigmentů a volně se inspiruje například modrotiskem. Experimentuje s barvami, ornamenty a tvary. Současně klade důraz na přirozenou krásu, harmonii a původní kvality materiálu. Výsledkem jsou nesmírně půvabné předměty, které podněcují zvědavost, vzbuzují emoce a také hravě provokují.

Jana Sováková (*1976) je česká herečka, výtvarnice a tatérka. Její vztah k výtvarnému umění významně formoval její nevlastní dědeček Jindřich Pileček, český malíř, grafik a ilustrátor. Po studiích na DAMU působila ve Studiu Ypsilon a objevila se v televizních filmech a seriálech. Umělecký projev Sovákové formoval bohémský způsob života a s ním spojené rozmanité osobní zkušenosti, od ayahuaskového rituálu v Peru po zápasy thajského boxu či zájem o křesťanskou mystiku a okultismus. Přestože její díla působí spíše expresivním dojmem, hraje v jejich tvorbě zásadní roli introspekce – obrazy vznikají spontánně jako vizuální záznamy vnitřních vizí. Autorka se přímo inspiruje myšlenkami explosionalismu Vladimíra Boudníka, který kladl důraz na aktivní imaginaci a schopnost nacházet umělecké významy v náhodných strukturách každodennosti. Podobně jako on i Sováková věří, že umění by mělo být otevřené všem a že každý divák by měl být schopen v dílech nacházet vlastní interpretace.

Oldřich Tichý (*1959) je akademický malíř, držitel prestižní ceny The Pollock-Krasner Foundation. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách významných českých i zahraničních institucí. Po studiích na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti pracoval jako arteterapeut v Kroměříži, poté pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Františka Jiroudka, kde rozvíjel svůj již předtím nalezený styl. Výrazným vlivem v tvorbě Oldřicha Tichého je venkov – ať už je to Valašsko, kde umělec vyrůstal, nebo Posázaví, kde se usadil po absolvování AVU v roce 1987 – rurální prostředí je jedním z hlavních inspiračních zdrojů jeho tvorby. Tichého malba balancuje na hranici abstrakce a figurace. Postavy, rostliny či objekty se v obrazech objevují, ale nikdy nejsou pevně zakotvené. Významnou roli v jeho tvorbě hraje podvědomí. Jeho obrazy často evokují zasněné krajiny nebo podivuhodné organické formy, které jako by se vynořovaly z mlhy paměti. Díla Oldřicha Tichého doplní ve velkém sálu v prvním patře a prostoru bývalé sladovny v přízemí zámku svými malbami jeho syn Matouš (*1989). Podobně jako u jeho otce je i jeho tvorba silně ovlivněna přírodou a prostředím venkova. Pracuje s motivy přírodních či a člověkem vytvořených artefaktů v monumentálních, ale přitom minimalistických kompozicích. Předměty vytržené z jejich přirozeného kontextu a zasazené do abstrahovaného prostoru barvy působí jako tiché otázky po původu, smyslu a trvání věcí.

Výstava nádob na omývání hroznů na zámku Dobrohoř
Na mnohých slavnostně prostřených tabulích zejména přelomu 19. a 20. století nesměl chybět takzvaný Traubenwäscher – zařízení sloužící k mytí hroznového vína. Jedná se zpravidla o velice dekorativní skleněnou nádobu v nemálo zdobném kovovém stojánku. Sklo je různě barevné, broušené, gravírované a tvarované, aby připomínalo například vinný hrozen nebo vědro.
Nejvášnivějšími sběrateli těchto předmětů jsou Rakušané Paul Richter a jeho švagr Hans Schak. Paul Richter bydlí v nepříliš vzdálené rakouské vesničce Tiefenbach a bývá na zámku Dobrohoř častým hostem. Slovo dalo slovo a návštěvníci zámku si nyní mohou prohlédnout jejich sbírku, která čítá více než tři sta kusů těchto nádob a je tak vůbec největší sbírkou Traubenwäscher na světě.
Tato příhraniční spolupráce se přímo nabízí. Čechy jsou totiž vedle Rakouska, Německa a pár dalších zemí jednou z mála oblastí, kde se Traubenwäscher vyráběly. Expozice je volným pokračováním předešlé výstavy polévkových mís, omáčníků a terin. Také navazuje na současnou výstavu čajových konvic v prostoru zámecké kavárny. Výstava tak představuje další kapitolu dlouhodobého zájmu o vysokou kulturu stolování.

Šárka Radová (*1949) je česká sochařka a keramička, představitelka čtvrté generace uměleckého rodu Radových. Je dcerou významných keramiků Jindřišky a Pravoslava Radových a vnučkou malíře Vlastimila Rady. V letech 1967–1973 studovala keramiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením prof. Otty Eckerta. Ve své tvorbě se zaměřuje na figurální plastiky, reliéfy a sochy, které často reflektují mezilidské vztahy a existenciální témata. Od 90. let preferuje práci s technickým porcelánem, který kombinuje s papírovou hmotou, čímž dosahuje jemnosti a tenkostěnnosti svých děl. Její práce jsou charakteristické poetickými náměty, jemnou ironií a hlubokým zamyšlením nad lidskou podstatou. Radová je členkou Umělecké besedy a Sdružení výtvarných umělců keramiků. Zúčastnila se řady mezinárodních sympozií a její díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách doma i v zahraničí.

Aleš Lamr (*1943, ✝ 2024) byl významný český výtvarník, jehož rozsáhlé dílo zahrnuje malbu, grafiku, sochařství i monumentální realizace ve veřejném prostoru. Proslul svým osobitým stylem plným hravé barevnosti, ornamentálních struktur a pozitivní energie, v níž se odrážejí vlivy pop-artu, nové figurace i české grotesky. Jeho tvorba osciluje mezi abstrakcí a figurací. Mimo jiné se podílel na modernizaci a oživení prostor Pražského hradu po roce 1989. Po ukončení mandátu pana prezidenta Václava Havla došlo k radikálním úpravám interiérů a Lamrova výtvarná práce v prezidentské kanceláři byla odstraněna. Lamrova díla jsou zastoupena v mnoha prestižních sbírkách včetně Centre Pompidou v Paříži. Soubor děl v této kapli odráží autorův zájem o křesťanskou symboliku a duchovní témata, na které se ve své tvorbě zaměřil především po miléniu. Vedle svobodného umění vytvářel sakrální díla a podílel se na obnovách sakrálních prostorů (obnova kaple v Petrovičkách v Orlických horách; obnova křížové cesty na Starou horu v Temném Dole v roce 2002; v roce 2015 vznikl cyklus abstraktních obrazů s názvem Maranatha, což je aramejský výraz: Pane, přijď). Oproti tradičním čtrnácti zastavením křížové cesty naleznete ve vystaveném Lamrově souboru obrazů Křížová cesta zastavení patnáct. Malby v kapli doplňuje několik autorových abstraktních plastik.

Mimmo Roselli (*1952, Řím) je italský vizuální umělec, známý svým konceptuálním a minimalistickým přístupem k malbě, kresbě a instalaci. Inspiruje se jak křesťanskou mystikou, tak strukturou přírodních a duchovních systémů. Vystavoval po celém světě – od Itálie přes Spojené státy až po Latinskou Ameriku a Blízký východ. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách. Žije a tvoří střídavě v Římě a v Assisi. Jeho práce často reagují na specifika daného místa a vytvářejí dialog mezi uměním, prostorem a divákem. ​Díla z provazů jsou jeho celoživotním projektem, který lze sledovat v New Yorku, Římě, Florencii, Heidelbergu, Lodži, Frankfurtu, Nikósii, Vídni, Basileji, Kalifornii, na Floridě a na zámku Dobrohoř v České Kanadě, a to nejen zde kolem schodů, ale taky na zámecké zahradě. Provazy v Roselliho díle nejsou pouhým materiálem, ale nositeli vztahů, napětí a směřování. Vytvářejí pomyslné cesty, které diváka zvou k vnitřnímu pohybu, hledání rovnováhy i přehodnocení vlastního místa v prostoru. Roselli tak subtilně odkrývá vrstvy ticha, prázdna a možnosti sdíleného smyslu, který nemusí být hned viditelný, ale je o to naléhavější.

Otto Placht (*1962), český výtvarník přezdívaný malíř džungle, přenáší na plátna barvitý svět amazonského pralesa. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde v letech 1990 - 1993 působil jako asistent v Ateliéru monumentální tvorby Jiřího Načeradského. Patřil k výrazným postavám výtvarné generace 80. let, kdy se profiloval jako expresivní malíř, aktivní na konfrontačních výstavách. V té době se zajímal o výtvarné aspekty teorie fraktálů a chaosu – motivy, které později překvapivě rezonovaly i s přírodní strukturou tropického pralesa. Klíčovým bodem v Plachtově životě se stal rok 1993, kdy se v Miami setkal s peruánským šamanem a malířem vizí Pablem Amaringem. Zanedlouho se vypravil do peruánské Pucallpy, města na samém okraji amazonské džungle, a postupně se s touto oblastí hluboce propojil – profesně, duchovně i rodinně. V indiánské vesnici San Francisco u řeky Ucayali si vybudoval ateliér a nový domov. Oženil se s dívkou z kmene Shipibo a stal se otcem tří dětí. Od té doby střídavě žije a tvoří mezi Peru a Českem. Jeho díla, často vznikající přímo v džungli, jsou prosycena organickými tvary, výraznou barevností a skrytými příběhy. Inspiraci čerpá z duchovní symboliky místních kmenů - zejména Shipibů, z mýtů a rituálů, ale i z vlastní zkušenosti s ayahuascou. V jeho obrazech se setkáváme s „bytostmi“ – Duendos, mocnými personifikovanými rostlinnými entitami. Plachtova tvorba je intuitivní, vizionářská, pohybuje se mezi realitou a astrálním světem. Pracuje často s přírodními pigmenty, barvami z kůry rostlin. Barvy džungle a mytologie se staly jeho vlastním jazykem. Významným projektem peruánského působení Otto Plachta je Amazeon – vize transcendentálního centra amazonské kultury, duchovních věd a umění. Placht si ho dlouhodobě představoval jako plovoucí maloku (tradiční komunitní stavbu) na jezeře Yarinacocha. Vytvářel kresby, plány i modely tohoto organického architektonického útvaru, který měl sloužit jako místo setkávání, meditace, výuky i tvorby. Zde na zámku je k vidění jeden z modelů a deset kreseb, které svědčí o komplexnosti Plachtova uměleckého i kulturního záměru. V roce 2024 se jeho dlouholetá vize začala naplňovat – umělec postavil verzi projektu Amazeon na břehu řeky uprostřed amazonského pralesa. V období dešťů se voda zvedne a zaplaví prostor pod podlahou stavby, čímž se místo promění ve vor – symbolicky i fakticky. Tento „plovoucí ateliér“ se tak stal součástí jeho malířského i životního rytmu. Ve výstavních prostorách zámku můžete vidět nejen Plachtovy obrazy, plátna, hamaku a model voru, ale také látky vytvořené amazoci kmene Schipibo a jejich nádobu Tinanja. Tinaja je pokryta ornamenty, které mají duchovní význam – jedná se o vizualizaci písní icaros, šamanských léčivých zpěvů. V Amazonii bývá užívána k ukládání vody nebo fermentaci. V některých komunitách má také rituální význam, připravuje se v ní ayahuasca. V některých kontextech se tinaja stává metaforou ženskosti, plodnosti nebo nádoby duše. Vznikla zde jedinečná příležitost nahlédnout do světa Otto Plachta – do světa, kde barvy mluví jazykem džungle, kde organické tvary vyprávějí o mytologii, a kde malba není jen obrazem, ale také cestou.

Kurt Gebauer (*1941) patří k výrazným osobnostem českého sochařství druhé poloviny 20. století. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Své zkušenosti rozvíjel již během pracovní stáže u Otto Herberta Hajeka ve Stuttgartu (1965). Později díky stipendiu francouzského ministerstva kultury studoval u Césara Baldacciniho na Académie des Beaux-arts v Paříži (1972). Významně ovlivnil několik generací mladých sochařů jako vedoucí Ateliéru veškerého sochařství na UMPRUM, který vedl od roku 1990 do roku 2012. Nejen jako učitel kladl důraz na otevřenost, práci s různými materiály a svobodné výtvarné hledání. Následující tři roky vedl své diplomanty a rok poté zde přednášel o veřejném prostoru. Od roku 2018 učí na FPE Západočeské univerzity v Plzni a vede blokové kurzy o veřejném prostoru na FHS UK. Dílo Vyhnání z ráje II. je rekonstrukcí prostorové instalace, kterou Kurt Gebauer poprvé realizoval v roce 1991 se svými studenty v Ateliéru veškerého sochařství na UMPRUM. V tehdejších experimentech s pískem vznikaly krajiny, těla, otisky – sochařské studie, které záměrně pracují s pomíjivostí a fyzickou bezprostředností materiálu. Písek, jakkoli nestálý, je v Gebauerově pojetí plnohodnotným nástrojem výtvarného myšlení – učí vnímavého tvůrce reagovat na jeho omezení a skrze ně hledat nové formy výrazu. Samotný motiv vyhnání z ráje odkazuje nejen k biblickému příběhu, ale i k hlubší symbolice zrodu lidské tělesnosti: teprve ve chvíli, kdy byl člověk vyhnán z ideálního světa, stal se smrtelným, hmotným, vědomým vlastního těla i jeho konečnosti. Téma se tak přirozeně propojuje s médii otisku, negativu a fyzické stopy. Instalace vznikla znovu v roce 2016 přímo na zámku Dobrohoř jako otisk ženského těla – částečně podle dcery majitelů zámku, Terezy Mužákové – a o rok později byla doplněna podle dalšího modelu. Vyhnání z ráje II. zde není jen reminiscencí na původní školní projekt, ale i samostatným dílem, které si uchovává sílu původní myšlenky. V prostoru zámeckého interiéru působí jako hmatatelné připomenutí jak biblického okamžiku ztráty nevinnosti, tak ducha Gebauerova ateliéru, v němž se formování tvaru dělo skrze dialog, experiment a sdílenou zkušenost. Pomíjivý materiál zde nabývá na významu – jako stopy v písku, které odhalují víc než jen obrysy těla: nesou s sebou i otisk lidské přítomnosti, zranitelnosti a hledání.

Veronika Oleríny je česká akademická sochařka pocházející z umělecké rodiny; její matka Renata Oleríny byla rovněž sochařkou. Po absolvování Střední umělecko-průmyslové školy v oboru hračka pokračovala ve studiu na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením prof. Jiřího Bradáčka a doc. Jiřího Kryštůfka, kde se specializovala na monumentální sochařství. Ve své rané tvorbě se věnovala portrétům a komorní plastice z cínu a bronzu, ale brzy se zaměřila na práci se šamotem, speciálním druhem keramiky. Od roku 2000 se intenzivně věnuje tvorbě zahradních plastik a užitných prvků, jako jsou grily, lavice či stoly, které kombinují funkčnost s estetickou hodnotou.

Výdajové okénko
Výdajové okénko je mnohovrstevnatá instalace na zámku Dobrohoř reflektující fenomén jídla v kontextu socialistické minulosti i současných emocí — z výdejového okénka typického pro školní jídelny či závodní kantýny vyčnívají ženská prsa v zástěře a ruce s talířem stravy, zatímco rudá barva symbolizuje krev obětovaných prasátek a to i z prasečince u zámku Dobrohoř. Autorka jídlo tematizuje jako lákadlo, závislost, útěchu i nástroj manipulace, a zároveň jako obraz dynamiky mužsko-ženského vztahu – s napětím, souzněním, ale i konfliktem. Součástí instalace je dílo Bzučivka – ženská moucha, neodbytně přítomná a bzučící, jako ozvěna stereotypů i neklidu každodennosti.

Lví ženy
Plastiky Lví ženy ztělesňují ženskou sílu, sebevědomí a smyslnost v jedinečné sochařské formě. Autorka skrze tuto dynamickou dvojici vyjadřuje energii, která nejen inspiruje, ale i dohlíží – ženský princip v roli strážkyně a hybatelky dění. Zdvojením figury posiluje působivost a zdůrazňuje jejich monumentální přítomnost. Lví ženy jsou oslavou ženské vitality, svobody a přirozené autority, která dokáže vést i chránit zároveň.

Veronika Durová (*1984) je sochařka, absolventka Akademie výtvarných umění v Praze, kde studovala v ateliéru figurálního sochařství pod vedením Jana Hendrycha v letech 2006 až 2012. V roce 2010 absolvovala stáž na Accademia di Belle Arti v Carraře, kde se věnovala technice práce s mramorem. Důraz klade na autenticitu detailu, který má svůj vlastní jazyk, a který se stává základním vodítkem pro její tvorbu. Ústředním tématem její tvorby je princip torzálnosti. Soustavně se věnuje úvaze o přítomnosti a nepřítomnosti historicky zakořeněné ve figurálním sochařství. Je socha něco, co zpřítomňuje nebo naopak paradoxně zdůrazňuje nepřítomnost? Autorka tuto problematiku vědomě zabudovává do svého díla jako zásadní námět k zamyšlení. Podstatou její tvorby je řeč lidského těla, pomocí níž zobrazuje situace odehrávající se bez vyslovené narativity, kterou by nám umožnilo fyziognomické čtení. Získává tak možnost zkoumat vyjadřovací polohu, v níž je gesto někdy mimoděčné, jindy vědomě zvolené. Dílem Dialog - inspirovaným Poslední večeří Leonarda da Vinci - nám autorka představuje čerstvý příspěvek k odvěkému příběhu figurálního sochařství. Ve věku konceptualizované odtažitosti a odosobněnosti je její volba naturalistického zobrazení lidského těla paradoxně smělým záměrem. Dialog probíhá nejen mezi Apoštoly a Kristem v díle, ale také mezi dílem a divákem, který je podněcován k tomu si domyslet chybějící ústřední část lidských těl.

Barbora Klaška (*1987) je vizuální umělkyně, která se věnuje především malbě, kresbě a ilustraci. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvovala v ateliéru sochařství I pod vedením Jaroslava Róny. Během studií absolvovala stáž na Hogeschool voor de Kunsten Utrecht v Nizozemsku. Její tvorba se vyznačuje citlivým přístupem k barvě a detailu, často s jemným humorem a poetikou každodennosti. Inspiraci čerpá z přírody, mezilidských vztahů i vlastního vnitřního světa. (A)Symbiont: "Organismus žijící v symbióze (rovnováze) s jiným, nebo jinými organismy." Lidská figura a objekt židle se ve vzájemné interakci jednoduchým gestem mění v objekt mnohoznačného významu. Tedy nejde jen o jistý sarkasmus, výměnu rolí a zpochybnění postavení, ale zároveň i o určité souznění člověka s předmětem běžné denní potřeby a jeho využití k účelům jiným, přesahujícím hranici normálna a daných pravidel až do bizarní roviny. Židle jako symbol moci, pohodlnosti, lenosti, ale i stability a bezpečí. Naproti tomu lidská figura v submisivním postavení se zde sama stává objektem.

10. května 2025, zámek Dobrohoř
foto: Hugo Švec
uvedení děl:
Značkové uměnie - kolektiv autorů vedený Jánem Raškou, kurátor Walther Smeitink-Mühlbacher
Voda silnější než kámen - Anton Ehrenberger