FLUX
Připravujeme dočasnou výstavu Flux na zámku Dobrohoř v srdci České Kanady.
× První vernisáž: 3.5. 2025 od 14:30 - umělecká trojice Eugen Brikcius - Ondřej Kohout - Eva Vones (představí kolegyně Zuzana Brikcius), Kurt Gebauer
× Druhá vernisáž: 10.5. 2025 od 14:30 - Anton Ehrenberger a Značkové umění kolektivu autorů pod vedením Jána Rašky
× Výstava: 3.5. - 24.7. 2025
× Otevírací doba: So-Ne 10-18, od 1. 6. 2025 Út-Ne 10-18
× Vstup zdarma
× Zámek Dobrohoř, Staré Město pod Landštejnem 160, 37882
Název výstavy vznikl z latinského fluó, fluere, flūxī, flūxum - plynouti, téci, prouditi, řinouti se, hnáti se, valiti se, směřovati, šířiti se, díti se, hýbati se, běžeti.
Pohyb je základním principem existence. Pohybujeme se my, pohybuje se svět kolem nás, myšlenky, emoce… Je podstatou změny, a tedy základním principem bytí, který prostupuje jak fyzický svět, tak i sféry zcela nehmatatelné a imaginativní. Někdy jej vnímáme jako hybnou aktivitu těla, jindy jako neustálou proměnu krajiny, společnosti či vlastního vnitřního světa. Výstava Flux se věnuje pohybu v pluralitě jeho významů – od sportovní dynamiky přes proměny krajiny či změny funkce věcí ve světě. V jeden celek spojuje díla umělců, jejichž tvorba k tomuto tématu přirozeně směřuje, aniž by byla vedena jednou lineární interpretací. Na jednom místě se tu tak setkávají plavkyně Kurta Gebauera, s vodními živly Antona Ehrenbergera, s tvorbou trojice umělců Brikcius – Kohout – Vones a dopravními značkami Jána Rašky a přizvaných umělců.
Každý pohyb s sebou nese směr, ale směr nemusí být vždy jediný. Každé tempo plavkyně tříští zdánlivě přímou cestu na tisíce možností. Každý krok či tempo sportovce vyhlížejícího cílovou pásku znovu přepisuje jeho dráhu. Proud řeky se zdá neochvějný, a přesto nikdy neteče pro všechny stejně – pro rybáře znamená úspěch či nezdar, pro dřevaře cestu, pro nočního chodce tichého společníka. Každý pohyb, jakkoli přesně vytyčený, v sobě skrývá nekonečné možnosti odchylek a nových směrů. Žádná jediná správná cesta neexistuje.
V posledních letech se v umění dostává téma sportu do popředí – vznikají specializované platformy, které propojují umění a sport, tématické výstavy, umělci čerpají inspiraci z pohybu lidského těla, fyzičnosti a dynamiky sportovních situací. Není to nový fenomén – už ve starověkém Řecku byly hry nejen tělesnou aktivitou, ale i estetickým zážitkem, inspirovaly sochaře, malíře, básníky… Výstava Flux jde významově dál – neomezuje se pouze na fyzický pohyb v jeho sportovní podobě, ale pojímá pohyb jako základní princip neustálé změny a vývoje. Každý krok, každý tah štětce, každý koncept vznikající v hlavě umělce je součástí širšího proudu pohybu – neustálého posunu, který utváří nejen fyzickou podobu věcí, ale i způsob, jak je vnímáme.
× První vernisáž: 3.5. 2025 od 14:30 - umělecká trojice Eugen Brikcius - Ondřej Kohout - Eva Vones (představí kolegyně Zuzana Brikcius), Kurt Gebauer
× Druhá vernisáž: 10.5. 2025 od 14:30 - Anton Ehrenberger a Značkové umění kolektivu autorů pod vedením Jána Rašky
× Výstava: 3.5. - 24.7. 2025
× Otevírací doba: So-Ne 10-18, od 1. 6. 2025 Út-Ne 10-18
× Vstup zdarma
× Zámek Dobrohoř, Staré Město pod Landštejnem 160, 37882
Název výstavy vznikl z latinského fluó, fluere, flūxī, flūxum - plynouti, téci, prouditi, řinouti se, hnáti se, valiti se, směřovati, šířiti se, díti se, hýbati se, běžeti.
Pohyb je základním principem existence. Pohybujeme se my, pohybuje se svět kolem nás, myšlenky, emoce… Je podstatou změny, a tedy základním principem bytí, který prostupuje jak fyzický svět, tak i sféry zcela nehmatatelné a imaginativní. Někdy jej vnímáme jako hybnou aktivitu těla, jindy jako neustálou proměnu krajiny, společnosti či vlastního vnitřního světa. Výstava Flux se věnuje pohybu v pluralitě jeho významů – od sportovní dynamiky přes proměny krajiny či změny funkce věcí ve světě. V jeden celek spojuje díla umělců, jejichž tvorba k tomuto tématu přirozeně směřuje, aniž by byla vedena jednou lineární interpretací. Na jednom místě se tu tak setkávají plavkyně Kurta Gebauera, s vodními živly Antona Ehrenbergera, s tvorbou trojice umělců Brikcius – Kohout – Vones a dopravními značkami Jána Rašky a přizvaných umělců.
Každý pohyb s sebou nese směr, ale směr nemusí být vždy jediný. Každé tempo plavkyně tříští zdánlivě přímou cestu na tisíce možností. Každý krok či tempo sportovce vyhlížejícího cílovou pásku znovu přepisuje jeho dráhu. Proud řeky se zdá neochvějný, a přesto nikdy neteče pro všechny stejně – pro rybáře znamená úspěch či nezdar, pro dřevaře cestu, pro nočního chodce tichého společníka. Každý pohyb, jakkoli přesně vytyčený, v sobě skrývá nekonečné možnosti odchylek a nových směrů. Žádná jediná správná cesta neexistuje.
V posledních letech se v umění dostává téma sportu do popředí – vznikají specializované platformy, které propojují umění a sport, tématické výstavy, umělci čerpají inspiraci z pohybu lidského těla, fyzičnosti a dynamiky sportovních situací. Není to nový fenomén – už ve starověkém Řecku byly hry nejen tělesnou aktivitou, ale i estetickým zážitkem, inspirovaly sochaře, malíře, básníky… Výstava Flux jde významově dál – neomezuje se pouze na fyzický pohyb v jeho sportovní podobě, ale pojímá pohyb jako základní princip neustálé změny a vývoje. Každý krok, každý tah štětce, každý koncept vznikající v hlavě umělce je součástí širšího proudu pohybu – neustálého posunu, který utváří nejen fyzickou podobu věcí, ale i způsob, jak je vnímáme.
Kurt Gebauer
Kurt Gebauer (*1941) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1965 absolvoval pracovní stáž u Otto Herberta Hajeka ve Stuttgartu, v roce 1972 pak studoval u profesora Césara Baldacciniho na Académie des Beaux-arts v Paříži. Od roku 1990 do roku 2012 vedl Ateliér veškerého sochařství na UMPRUM, následující tři roky vedl své diplomanty a rok poté zde přednášel o veřejném prostoru. Od roku 2018 učí na FPE Západočeské univerzity v Plzni a vede blokové kurzy o veřejném prostoru na FHS UK. Jeho díla jsou instalována ve veřejném prostoru v Opavě, Ostravě, Hořicích, v Brně, v Praze a na mnoha dalších místech po republice, i v zahraničí a to například v Číně, v Japonsku, nebo v Itálii. Autor si zakládá na tom, aby jeho tvorba byla široce srozumitelná, přestože má i další roviny. V souboru Plavkyně Kurta Gebauera se téma pohybu zhmotňuje v podobě radosti, svobody a přirozenosti, kterou lidské tělo nachází ve vodě. Tyto malby, které autor sám označuje jako „čistou krásu bez ironie“, představují soustředěnější návrat k motivu, jenž ho provází celým životem – fascinaci lidským tělem v pohybu a jeho proměnami ve vodním prostředí. Po miléniu se k tomuto tématu vrací s větší intenzitou a ustupuje od své politicky laděné satiry. Vznášející se postavy plavkyň zde nejsou jen zachycením tělesné aktivity, ale především vizuální metaforou pohybu jako stavu bytí, který přesahuje rámec fyzického. Pohyb není pouze směřováním vpřed, ale rozptylem, volností, téměř snovým vznášením se v prostoru, kde čas ztrácí své hranice. Gebauerovo zaujetí lidským tělem ve vodě, kde mizí společenské masky a pohyb se stává ryzím projevem existence, přirozeně rezonuje s tématem výstavy Flux. Voda jako médium, které člověka nadnáší a proměňuje, je ideálním prostředím pro ztvárnění pohybu, jenž není řízen výkonem, ale vnitřním rytmem. Každý tah ruky plavkyně narušuje klid hladiny, stejně jako každá změna v našem vnitřním světě proměňuje naše vnímání reality. Gebauer tak svou jemnou, lyrickou vizí připomíná, že pohyb nemusí být bouřlivý, aby byl hluboký – i tiše plynoucí proud v sobě nese sílu změny.
Anton Ehrenberger
Anton Ehrenberger (*1953) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou ve Vídni v Meisterklasse profesora Herberta Tasquila a grafiku na Mezinárodní letní akademii v Salcburku u Rudolfa Hradila a Wernera Otteho. Byl učitelem výtvarné výchovy na středních školách v Kremži a lektorem na Vysoké škole pedagogické tamtéž. Vedle své umělecké a pedagogické činnosti působil Anton Ehrenberger po mnoho desetiletí také jako vedoucí ředitel regionálního muzea Zeitbrücke v Gars am Kamp. Díla Antona Ehrenbergera prezentovaná na kolektivní výstavě Flux přinášejí osobitý pohled na motiv plynutí. Latinské sloveso fluō (plynouti, řinouti se, směřovati) zde rezonuje jak v tematické rovině, tak v samotném projevu autorovy abstraktní malby. Ehrenberger čerpá inspiraci z vody jako živlu, ze vzpomínek na řeku Kamp protékající jeho domovským městem, ale také z prózy a poezie, v níž voda přestává být pouhou součástí přírody a stává se nositelem emocí, tužeb, napětí i katastrof. V obrazech, jako je cyklus Horní Kamp – Dojmy, autor mapuje své bezprostřední dojmy z řeky. Proud se v nich neustále proměňuje: není nikdy stejný, i když se zdá neochvějný. Tato nepolapitelná proměnlivost dává vzniknout malbám, jež jsou volnými překlady viděného, ale i hluboce cítěného. Ehrenberger vytváří své niterní krajiny, kde se konkrétní přírodní motivy setkávají s introspekcí a imaginací. Proud řeky zde přechází v proud vnitřního světa: vzpomínek, emocí a archetypálních obrazů. Literární inspirace sahá od dobrodružných a tajemných románů Julese Verna až do české baladické tradice. Erbenův Vodník se svou temnou lyrikou přináší do Ehrenbergerovy tvorby prvek napětí mezi krásou přírody a její destruktivní silou. Proud zde nenese pouze život, ale i záhubu. Rytmus balady, v němž se dcera řítí za svou povinností navzdory obavám a snům, nachází odraz v malbách, kde je každé gesto střetem mezi impulsem a reflexí. Voda jako symbol prahu, přechodu, možná i nenávratu, tak rezonuje nejen v motivu, ale i v samotné formě. Tvorba Antona Ehrenbergera je tak ve výstavě Flux projevem hlubokého souznění s plynutím – jak v přírodě, tak v člověku.
Ján Raška a kolektiv - Značkové umění
Po absolvování oboru umělecké kovářství na SUPŠ v Kremnici vystudoval Ján Raška (*1962) restaurování malby na VŠVU v Bratislavě. Věnuje se restaurování, grafice a malbě. Do svých děl bezprostředně projektuje své pocity a vize. Výjevy zachycují tajemné příběhy, mystické scény a skrytá tajemství, která jsou všude kolem nás a neustále vzbuzují naši zvědavost.
S organizátory dobrohořských výstav jej seznámil Walther Smeitink-Mühlbacher. Díky tomu nyní Ján Raška přináší na zámek Dobrohoř velmi neotřelý skupinový projekt. Přichází nejen s tradičními obrazy na plátně, ale i s artefakty o kruhovém formátu na svislých dřevěných tyčích, které už na první pohled připomínají svislé dopravní značení. Doslova „na značkách“ tak stanula umělecká díla již nejméně dvou tuctů umělkyň a umělců (zúčastnili se například Robert Bielik, Daniel Brunovský, Stano Černý, Markéta Korečková, Daniela Krajčová, Fero Lipták, Michal Novotný, Martin Šulík, Jaroslav Valečka) a stále přibývají další. Všichni zúčastnění tvůrci mají stejné východisko, každý k němu však přistupuje zcela po svém. Někdo volí výrazné, někdo naopak spíše tlumené barvy. Někteří zobrazují figurální motivy, jiní se plně oddávají abstrakci. Některé značky vyprávějí vykutálené vtipy, jiné mají poeticky snový charakter. Někdo si pohrává s prvky, které najdeme na skutečných dopravních značkách. Jiné značky nechávají obraz, aby zaplnil celou jejich plochu a někdy dokonce přerostl do prostoru. „Značkové umění“ nereguluje silniční provoz pomocí příkazů a zákazů. Naopak podněcuje svobodný pohyb našich myšlenek, emocí a fantazie.
S organizátory dobrohořských výstav jej seznámil Walther Smeitink-Mühlbacher. Díky tomu nyní Ján Raška přináší na zámek Dobrohoř velmi neotřelý skupinový projekt. Přichází nejen s tradičními obrazy na plátně, ale i s artefakty o kruhovém formátu na svislých dřevěných tyčích, které už na první pohled připomínají svislé dopravní značení. Doslova „na značkách“ tak stanula umělecká díla již nejméně dvou tuctů umělkyň a umělců (zúčastnili se například Robert Bielik, Daniel Brunovský, Stano Černý, Markéta Korečková, Daniela Krajčová, Fero Lipták, Michal Novotný, Martin Šulík, Jaroslav Valečka) a stále přibývají další. Všichni zúčastnění tvůrci mají stejné východisko, každý k němu však přistupuje zcela po svém. Někdo volí výrazné, někdo naopak spíše tlumené barvy. Někteří zobrazují figurální motivy, jiní se plně oddávají abstrakci. Některé značky vyprávějí vykutálené vtipy, jiné mají poeticky snový charakter. Někdo si pohrává s prvky, které najdeme na skutečných dopravních značkách. Jiné značky nechávají obraz, aby zaplnil celou jejich plochu a někdy dokonce přerostl do prostoru. „Značkové umění“ nereguluje silniční provoz pomocí příkazů a zákazů. Naopak podněcuje svobodný pohyb našich myšlenek, emocí a fantazie.
