Výstava nádob na omývání hroznů na zámku Dobrohoř
Na mnohých slavnostně prostřených tabulích zejména přelomu 19. a 20. století nesměl chybět takzvaný Traubenwäscher – zařízení sloužící k mytí hroznového vína. Jedná se zpravidla o velice dekorativní skleněnou nádobu v nemálo zdobném kovovém stojánku. Sklo je různě barevné, broušené, gravírované a tvarované, aby připomínalo například vinný hrozen nebo vědro.
Nejvášnivějšími sběrateli těchto předmětů jsou Rakušané Paul Richter a jeho švagr Hans Schak. Paul Richter bydlí v nepříliš vzdálené rakouské vesničce Tiefenbach a bývá na zámku Dobrohoř častým hostem. Slovo dalo slovo a návštěvníci zámku si nyní mohou prohlédnout jejich sbírku, která čítá více než tři sta kusů těchto nádob a je tak vůbec největší sbírkou Traubenwäscher na světě.
Tato příhraniční spolupráce se přímo nabízí. Čechy jsou totiž vedle Rakouska, Německa a pár dalších zemí jednou z mála oblastí, kde se Traubenwäscher vyráběly. Expozice je volným pokračováním předešlé výstavy polévkových mís, omáčníků a terin. Také navazuje na současnou výstavu čajových konvic v prostoru zámecké kavárny. Výstava tak představuje další kapitolu dlouhodobého zájmu o vysokou kulturu stolování.

Šárka Radová (*1949) je česká sochařka a keramička, představitelka čtvrté generace uměleckého rodu Radových. Je dcerou významných keramiků Jindřišky a Pravoslava Radových a vnučkou malíře Vlastimila Rady. V letech 1967–1973 studovala keramiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením prof. Otty Eckerta. Ve své tvorbě se zaměřuje na figurální plastiky, reliéfy a sochy, které často reflektují mezilidské vztahy a existenciální témata. Od 90. let preferuje práci s technickým porcelánem, který kombinuje s papírovou hmotou, čímž dosahuje jemnosti a tenkostěnnosti svých děl. Její práce jsou charakteristické poetickými náměty, jemnou ironií a hlubokým zamyšlením nad lidskou podstatou. Radová je členkou Umělecké besedy a Sdružení výtvarných umělců keramiků. Zúčastnila se řady mezinárodních sympozií a její díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách doma i v zahraničí.

Aleš Lamr (*1943, ✝ 2024) byl významný český výtvarník, jehož rozsáhlé dílo zahrnuje malbu, grafiku, sochařství i monumentální realizace ve veřejném prostoru. Proslul svým osobitým stylem plným hravé barevnosti, ornamentálních struktur a pozitivní energie, v níž se odrážejí vlivy pop-artu, nové figurace i české grotesky. Jeho tvorba osciluje mezi abstrakcí a figurací. Mimo jiné se podílel na modernizaci a oživení prostor Pražského hradu po roce 1989. Po ukončení mandátu pana prezidenta Václava Havla došlo k radikálním úpravám interiérů a Lamrova výtvarná práce v prezidentské kanceláři byla odstraněna. Lamrova díla jsou zastoupena v mnoha prestižních sbírkách včetně Centre Pompidou v Paříži. Soubor děl v této kapli odráží autorův zájem o křesťanskou symboliku a duchovní témata, na které se ve své tvorbě zaměřil především po miléniu. Vedle svobodného umění vytvářel sakrální díla a podílel se na obnovách sakrálních prostorů (obnova kaple v Petrovičkách v Orlických horách; obnova křížové cesty na Starou horu v Temném Dole v roce 2002; v roce 2015 vznikl cyklus abstraktních obrazů s názvem Maranatha, což je aramejský výraz: Pane, přijď). Oproti tradičním čtrnácti zastavením křížové cesty naleznete ve vystaveném Lamrově souboru obrazů Křížová cesta zastavení patnáct. Malby v kapli doplňuje několik autorových abstraktních plastik.

Mimmo Roselli (*1952, Řím) je italský vizuální umělec, známý svým konceptuálním a minimalistickým přístupem k malbě, kresbě a instalaci. Inspiruje se jak křesťanskou mystikou, tak strukturou přírodních a duchovních systémů. Vystavoval po celém světě – od Itálie přes Spojené státy až po Latinskou Ameriku a Blízký východ. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách. Žije a tvoří střídavě v Římě a v Assisi. Jeho práce často reagují na specifika daného místa a vytvářejí dialog mezi uměním, prostorem a divákem. ​Díla z provazů jsou jeho celoživotním projektem, který lze sledovat v New Yorku, Římě, Florencii, Heidelbergu, Lodži, Frankfurtu, Nikósii, Vídni, Basileji, Kalifornii, na Floridě a na zámku Dobrohoř v České Kanadě, a to nejen zde kolem schodů, ale taky na zámecké zahradě. Provazy v Roselliho díle nejsou pouhým materiálem, ale nositeli vztahů, napětí a směřování. Vytvářejí pomyslné cesty, které diváka zvou k vnitřnímu pohybu, hledání rovnováhy i přehodnocení vlastního místa v prostoru. Roselli tak subtilně odkrývá vrstvy ticha, prázdna a možnosti sdíleného smyslu, který nemusí být hned viditelný, ale je o to naléhavější.

Otto Placht (*1962), český výtvarník přezdívaný malíř džungle, přenáší na plátna barvitý svět amazonského pralesa. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde v letech 1990 - 1993 působil jako asistent v Ateliéru monumentální tvorby Jiřího Načeradského. Patřil k výrazným postavám výtvarné generace 80. let, kdy se profiloval jako expresivní malíř, aktivní na konfrontačních výstavách. V té době se zajímal o výtvarné aspekty teorie fraktálů a chaosu – motivy, které později překvapivě rezonovaly i s přírodní strukturou tropického pralesa. Klíčovým bodem v Plachtově životě se stal rok 1993, kdy se v Miami setkal s peruánským šamanem a malířem vizí Pablem Amaringem. Zanedlouho se vypravil do peruánské Pucallpy, města na samém okraji amazonské džungle, a postupně se s touto oblastí hluboce propojil – profesně, duchovně i rodinně. V indiánské vesnici San Francisco u řeky Ucayali si vybudoval ateliér a nový domov. Oženil se s dívkou z kmene Shipibo a stal se otcem tří dětí. Od té doby střídavě žije a tvoří mezi Peru a Českem. Jeho díla, často vznikající přímo v džungli, jsou prosycena organickými tvary, výraznou barevností a skrytými příběhy. Inspiraci čerpá z duchovní symboliky místních kmenů - zejména Shipibů, z mýtů a rituálů, ale i z vlastní zkušenosti s ayahuascou. V jeho obrazech se setkáváme s „bytostmi“ – Duendos, mocnými personifikovanými rostlinnými entitami. Plachtova tvorba je intuitivní, vizionářská, pohybuje se mezi realitou a astrálním světem. Pracuje často s přírodními pigmenty, barvami z kůry rostlin. Barvy džungle a mytologie se staly jeho vlastním jazykem. Významným projektem peruánského působení Otto Plachta je Amazeon – vize transcendentálního centra amazonské kultury, duchovních věd a umění. Placht si ho dlouhodobě představoval jako plovoucí maloku (tradiční komunitní stavbu) na jezeře Yarinacocha. Vytvářel kresby, plány i modely tohoto organického architektonického útvaru, který měl sloužit jako místo setkávání, meditace, výuky i tvorby. Zde na zámku je k vidění jeden z modelů a deset kreseb, které svědčí o komplexnosti Plachtova uměleckého i kulturního záměru. V roce 2024 se jeho dlouholetá vize začala naplňovat – umělec postavil verzi projektu Amazeon na břehu řeky uprostřed amazonského pralesa. V období dešťů se voda zvedne a zaplaví prostor pod podlahou stavby, čímž se místo promění ve vor – symbolicky i fakticky. Tento „plovoucí ateliér“ se tak stal součástí jeho malířského i životního rytmu. Ve výstavních prostorách zámku můžete vidět nejen Plachtovy obrazy, plátna, hamaku a model voru, ale také látky vytvořené amazoci kmene Schipibo a jejich nádobu Tinanja. Tinaja je pokryta ornamenty, které mají duchovní význam – jedná se o vizualizaci písní icaros, šamanských léčivých zpěvů. V Amazonii bývá užívána k ukládání vody nebo fermentaci. V některých komunitách má také rituální význam, připravuje se v ní ayahuasca. V některých kontextech se tinaja stává metaforou ženskosti, plodnosti nebo nádoby duše. Vznikla zde jedinečná příležitost nahlédnout do světa Otto Plachta – do světa, kde barvy mluví jazykem džungle, kde organické tvary vyprávějí o mytologii, a kde malba není jen obrazem, ale také cestou.

Kurt Gebauer (*1941) patří k výrazným osobnostem českého sochařství druhé poloviny 20. století. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Své zkušenosti rozvíjel již během pracovní stáže u Otto Herberta Hajeka ve Stuttgartu (1965). Později díky stipendiu francouzského ministerstva kultury studoval u Césara Baldacciniho na Académie des Beaux-arts v Paříži (1972). Významně ovlivnil několik generací mladých sochařů jako vedoucí Ateliéru veškerého sochařství na UMPRUM, který vedl od roku 1990 do roku 2012. Nejen jako učitel kladl důraz na otevřenost, práci s různými materiály a svobodné výtvarné hledání. Následující tři roky vedl své diplomanty a rok poté zde přednášel o veřejném prostoru. Od roku 2018 učí na FPE Západočeské univerzity v Plzni a vede blokové kurzy o veřejném prostoru na FHS UK. Dílo Vyhnání z ráje II. je rekonstrukcí prostorové instalace, kterou Kurt Gebauer poprvé realizoval v roce 1991 se svými studenty v Ateliéru veškerého sochařství na UMPRUM. V tehdejších experimentech s pískem vznikaly krajiny, těla, otisky – sochařské studie, které záměrně pracují s pomíjivostí a fyzickou bezprostředností materiálu. Písek, jakkoli nestálý, je v Gebauerově pojetí plnohodnotným nástrojem výtvarného myšlení – učí vnímavého tvůrce reagovat na jeho omezení a skrze ně hledat nové formy výrazu. Samotný motiv vyhnání z ráje odkazuje nejen k biblickému příběhu, ale i k hlubší symbolice zrodu lidské tělesnosti: teprve ve chvíli, kdy byl člověk vyhnán z ideálního světa, stal se smrtelným, hmotným, vědomým vlastního těla i jeho konečnosti. Téma se tak přirozeně propojuje s médii otisku, negativu a fyzické stopy. Instalace vznikla znovu v roce 2016 přímo na zámku Dobrohoř jako otisk ženského těla – částečně podle dcery majitelů zámku, Terezy Mužákové – a o rok později byla doplněna podle dalšího modelu. Vyhnání z ráje II. zde není jen reminiscencí na původní školní projekt, ale i samostatným dílem, které si uchovává sílu původní myšlenky. V prostoru zámeckého interiéru působí jako hmatatelné připomenutí jak biblického okamžiku ztráty nevinnosti, tak ducha Gebauerova ateliéru, v němž se formování tvaru dělo skrze dialog, experiment a sdílenou zkušenost. Pomíjivý materiál zde nabývá na významu – jako stopy v písku, které odhalují víc než jen obrysy těla: nesou s sebou i otisk lidské přítomnosti, zranitelnosti a hledání.

Veronika Oleríny je česká akademická sochařka pocházející z umělecké rodiny; její matka Renata Oleríny byla rovněž sochařkou. Po absolvování Střední umělecko-průmyslové školy v oboru hračka pokračovala ve studiu na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením prof. Jiřího Bradáčka a doc. Jiřího Kryštůfka, kde se specializovala na monumentální sochařství. Ve své rané tvorbě se věnovala portrétům a komorní plastice z cínu a bronzu, ale brzy se zaměřila na práci se šamotem, speciálním druhem keramiky. Od roku 2000 se intenzivně věnuje tvorbě zahradních plastik a užitných prvků, jako jsou grily, lavice či stoly, které kombinují funkčnost s estetickou hodnotou.

Výdajové okénko
Výdajové okénko je mnohovrstevnatá instalace na zámku Dobrohoř reflektující fenomén jídla v kontextu socialistické minulosti i současných emocí — z výdejového okénka typického pro školní jídelny či závodní kantýny vyčnívají ženská prsa v zástěře a ruce s talířem stravy, zatímco rudá barva symbolizuje krev obětovaných prasátek a to i z prasečince u zámku Dobrohoř. Autorka jídlo tematizuje jako lákadlo, závislost, útěchu i nástroj manipulace, a zároveň jako obraz dynamiky mužsko-ženského vztahu – s napětím, souzněním, ale i konfliktem. Součástí instalace je dílo Bzučivka – ženská moucha, neodbytně přítomná a bzučící, jako ozvěna stereotypů i neklidu každodennosti.

Lví ženy
Plastiky Lví ženy ztělesňují ženskou sílu, sebevědomí a smyslnost v jedinečné sochařské formě. Autorka skrze tuto dynamickou dvojici vyjadřuje energii, která nejen inspiruje, ale i dohlíží – ženský princip v roli strážkyně a hybatelky dění. Zdvojením figury posiluje působivost a zdůrazňuje jejich monumentální přítomnost. Lví ženy jsou oslavou ženské vitality, svobody a přirozené autority, která dokáže vést i chránit zároveň.

Veronika Durová (*1984) je sochařka, absolventka Akademie výtvarných umění v Praze, kde studovala v ateliéru figurálního sochařství pod vedením Jana Hendrycha v letech 2006 až 2012. V roce 2010 absolvovala stáž na Accademia di Belle Arti v Carraře, kde se věnovala technice práce s mramorem. Důraz klade na autenticitu detailu, který má svůj vlastní jazyk, a který se stává základním vodítkem pro její tvorbu. Ústředním tématem její tvorby je princip torzálnosti. Soustavně se věnuje úvaze o přítomnosti a nepřítomnosti historicky zakořeněné ve figurálním sochařství. Je socha něco, co zpřítomňuje nebo naopak paradoxně zdůrazňuje nepřítomnost? Autorka tuto problematiku vědomě zabudovává do svého díla jako zásadní námět k zamyšlení. Podstatou její tvorby je řeč lidského těla, pomocí níž zobrazuje situace odehrávající se bez vyslovené narativity, kterou by nám umožnilo fyziognomické čtení. Získává tak možnost zkoumat vyjadřovací polohu, v níž je gesto někdy mimoděčné, jindy vědomě zvolené. Dílem Dialog - inspirovaným Poslední večeří Leonarda da Vinci - nám autorka představuje čerstvý příspěvek k odvěkému příběhu figurálního sochařství. Ve věku konceptualizované odtažitosti a odosobněnosti je její volba naturalistického zobrazení lidského těla paradoxně smělým záměrem. Dialog probíhá nejen mezi Apoštoly a Kristem v díle, ale také mezi dílem a divákem, který je podněcován k tomu si domyslet chybějící ústřední část lidských těl.

Barbora Klaška (*1987) je vizuální umělkyně, která se věnuje především malbě, kresbě a ilustraci. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvovala v ateliéru sochařství I pod vedením Jaroslava Róny. Během studií absolvovala stáž na Hogeschool voor de Kunsten Utrecht v Nizozemsku. Její tvorba se vyznačuje citlivým přístupem k barvě a detailu, často s jemným humorem a poetikou každodennosti. Inspiraci čerpá z přírody, mezilidských vztahů i vlastního vnitřního světa. (A)Symbiont: "Organismus žijící v symbióze (rovnováze) s jiným, nebo jinými organismy." Lidská figura a objekt židle se ve vzájemné interakci jednoduchým gestem mění v objekt mnohoznačného významu. Tedy nejde jen o jistý sarkasmus, výměnu rolí a zpochybnění postavení, ale zároveň i o určité souznění člověka s předmětem běžné denní potřeby a jeho využití k účelům jiným, přesahujícím hranici normálna a daných pravidel až do bizarní roviny. Židle jako symbol moci, pohodlnosti, lenosti, ale i stability a bezpečí. Naproti tomu lidská figura v submisivním postavení se zde sama stává objektem.