V druhé polovině léta na zámku Dobrohoř uvedeme kolektivní výstavu umělců, v jejichž tvorbě se odráží křehkost a pomíjivost.

×  Vernisáž: 31.7. 2025 v 18:00
×  Výstava: 1.8. - 30.9. 2025
×  Otevírací doba: So-Ne 10-18, od 1. 6. 2025 Út-Ne 10-18
×  Vstup zdarma
×  Zámek Dobrohoř, Staré Město pod Landštejnem 160, 37882

Křehkost je vlastnost, která bývá často vnímána jako slabost – něco, co se pod tlakem rozpadne. Ale právě schopnost být křehký znamená také schopnost vnímat jemné nuance světa, reagovat na nepatrné proměny a zachytit to, co jiní přehlédnou. Křehkost není opakem síly, je jejím tichým protipólem – stejně jako ticho není absencí zvuku, ale jeho součástí. Ve světě, který se neustále pohybuje vpřed, kde je rychlost zaměňována za hodnotu, umění připomíná, že existují i jiné rytmy – pomalejší, soustředěnější. Stejně tak nám ukazuje, že hodnota nespočívá jen v tom, co je trvalé, ale i v tom, co je efemérní.

Lze říct, že křehkost je jakousi předzvěstí pomíjivosti. Připomíná, že věci nejsou nezničitelné, že existuje hranice, po jejímž překročení se rozpadnou nebo vytratí. Pomíjivost je pak širším principem – vše, co existuje, dříve či později zmizí. Všechno, co se zdá být trvalé, je jen dočasné v jiném měřítku. Toto uvědomění bylo součástí uměleckého vyjádření mnoha kultur napříč historií. V japonské estetice je to koncept wabi-sabi, v buddhistické tradici tvorba pískových mandal v symbolice principu aničča, v Evropě zase stálo u zrodu barokního malířského žánru vanitas, který měl skrze motivy lebek, vadnoucích květin nebo přesýpacích hodin divákovi připomenout nevyhnutelnost zániku všech věcí, včetně jeho samotného.

Moderní a současné umění přistupuje k tématu křehkosti a pomíjivosti mnoha způsoby, z nichž výstava zachycuje ty, které lze pojmout do jednotného celku – od materiální křehkosti přes významové a námětové zpracování až po otevřenost interpretace, kdy se význam děl proměňuje v závislosti na pohledu diváka. Tyto přístupy se často prolínají, vzájemně doplňují a vstupují do dialogu, někdy dokonce i v rámci jediného díla. Výstava Fragilis ukazuje křehkost jako materiální i myšlenkový princip, od fyzické nestability po reflexi pomíjivosti existence a křehkosti naší žité reality.

Architektka a designérka Jana Hejdová (* 1973) vystudovala architekturu na FA ČVUT, kterou doplnila souběžným studiem filmové scénografie na DAMU a FAMU. Vynikající znalosti z různých oborů jí umožňují využívat širokou škálu výrazových prostředků. Invenčně pracuje s materiály a technikami, které architekti používají ve stavebnictví a při navrhování interiérů – například sklo, Corian nebo sádru. Hledá a nachází nové postupy, jak využít tradiční řemeslné techniky k novým účelům. Již řadu let se věnuje tvorbě umělého mramoru ze sádry, pigmentů a klihové vody. Tímto pracným a časově náročným způsobem vytvořila několik kolekcí. Kromě mís, táců a obrazů tvoří i závěsná a stolní svítidla, která si díky svému příjemnému teplému povrchu umělého mramoru skvěle rozumí s historickými i současnými interiéry. Hmotu probarvuje pomocí pigmentů a volně se inspiruje například modrotiskem. Experimentuje s barvami, ornamenty a tvary. Současně klade důraz na přirozenou krásu, harmonii a původní kvality materiálu. Výsledkem jsou nesmírně půvabné předměty, které podněcují zvědavost, vzbuzují emoce a také hravě provokují.

Jana Sováková (*1976) je česká herečka, výtvarnice a tatérka. Její vztah k výtvarnému umění významně formoval její nevlastní dědeček Jindřich Pileček, český malíř, grafik a ilustrátor. Po studiích na DAMU působila ve Studiu Ypsilon a objevila se v televizních filmech a seriálech. Umělecký projev Sovákové formoval bohémský způsob života a s ním spojené rozmanité osobní zkušenosti, od ayahuaskového rituálu v Peru po zápasy thajského boxu či zájem o křesťanskou mystiku a okultismus. Přestože její díla působí spíše expresivním dojmem, hraje v jejich tvorbě zásadní roli introspekce – obrazy vznikají spontánně jako vizuální záznamy vnitřních vizí. Autorka se přímo inspiruje myšlenkami explosionalismu Vladimíra Boudníka, který kladl důraz na aktivní imaginaci a schopnost nacházet umělecké významy v náhodných strukturách každodennosti. Podobně jako on i Sováková věří, že umění by mělo být otevřené všem a že každý divák by měl být schopen v dílech nacházet vlastní interpretace.

Oldřich Tichý (*1959) je akademický malíř, držitel prestižní ceny The Pollock-Krasner Foundation. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách významných českých i zahraničních institucí. Po studiích na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti pracoval jako arteterapeut v Kroměříži, poté pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Františka Jiroudka, kde rozvíjel svůj již předtím nalezený styl. Výrazným vlivem v tvorbě Oldřicha Tichého je venkov – ať už je to Valašsko, kde umělec vyrůstal, nebo Posázaví, kde se usadil po absolvování AVU v roce 1987 – rurální prostředí je jedním z hlavních inspiračních zdrojů jeho tvorby. Tichého malba balancuje na hranici abstrakce a figurace. Postavy, rostliny či objekty se v obrazech objevují, ale nikdy nejsou pevně zakotvené. Významnou roli v jeho tvorbě hraje podvědomí. Jeho obrazy často evokují zasněné krajiny nebo podivuhodné organické formy, které jako by se vynořovaly z mlhy paměti. Díla Oldřicha Tichého doplní ve velkém sálu v prvním patře a prostoru bývalé sladovny v přízemí zámku svými malbami jeho syn Matouš (*1989). Podobně jako u jeho otce je i jeho tvorba silně ovlivněna přírodou a prostředím venkova. Pracuje s motivy přírodních či a člověkem vytvořených artefaktů v monumentálních, ale přitom minimalistických kompozicích. Předměty vytržené z jejich přirozeného kontextu a zasazené do abstrahovaného prostoru barvy působí jako tiché otázky po původu, smyslu a trvání věcí.