Jana Hejdová, Agáta Kudláková a Eliška Ševcová. Společně jsme založily Artikulum jako studentky dějin umění s cílem uplatnit naše teoretické znalosti v kurátorské praxi. Od vzniku uskupení na podzim roku 2024 jsme připravily několik výstavních projektů a navázaly dlouhodobé spolupráce jak s výstavními prostory, tak se samotnými umělci.

Dnes už často nestačí být jen odborník. Práce je víc a její podoba se proměňuje – přibyla veřejná komunikace, správa sociálních sítí, administrativa... I proto věříme, že skládat malé týmy, které se dokážou sladit, rozdělit si práci a navzájem se podržet, má smysl. Kromě větší flexibility, organizační efektivity a širšího akčního rádiusu nám takový způsob práce zajišťuje i určitou pluralitu perspektiv – což v současném světě považujeme za zvlášť důležité.

Nějaký fotky

výstava FRAGILIS

Křehkost je vlastnost, která bývá často vnímána jako slabost – něco, co se pod tlakem rozpadne. Ale právě schopnost být křehký znamená také schopnost vnímat jemné nuance světa, reagovat na nepatrné proměny a zachytit to, co jiní přehlédnou. Křehkost není opakem síly, je jejím tichým protipólem – stejně jako ticho není absencí zvuku, ale jeho součástí. Ve světě, který se neustále pohybuje vpřed, kde je rychlost zaměňována za hodnotu, umění připomíná, že existují i jiné rytmy – pomalejší, soustředěnější. Stejně tak nám ukazuje, že hodnota nespočívá jen v tom, co je trvalé, ale i v tom, co je efemérní.

Lze říct, že křehkost je jakousi předzvěstí pomíjivosti. Připomíná, že věci nejsou nezničitelné, že existuje hranice, po jejímž překročení se rozpadnou nebo vytratí. Pomíjivost je pak širším principem – vše, co existuje, dříve či později zmizí. Všechno, co se zdá být trvalé, je jen dočasné v jiném měřítku. Toto uvědomění bylo součástí uměleckého vyjádření mnoha kultur napříč historií. V japonské estetice je to koncept wabi-sabi, v buddhistické tradici tvorba pískových mandal v symbolice principu aničča, v Evropě zase stálo u zrodu barokního malířského žánru vanitas, který měl skrze motivy lebek, vadnoucích květin nebo přesýpacích hodin divákovi připomenout nevyhnutelnost zániku všech věcí, včetně jeho samotného.

Moderní a současné umění přistupuje k tématu křehkosti a pomíjivosti mnoha způsoby, z nichž výstava zachycuje ty, které lze pojmout do jednotného celku – od materiální křehkosti přes významové a námětové zpracování až po otevřenost interpretace, kdy se význam děl proměňuje v závislosti na pohledu diváka. Tyto přístupy se často prolínají, vzájemně doplňují a vstupují do dialogu, někdy dokonce i v rámci jediného díla. Výstava Fragilis ukazuje křehkost jako materiální i myšlenkový princip, od fyzické nestability po reflexi pomíjivosti existence a křehkosti naší žité reality.

Chystáme další výstavy v pražských prostorách a na jihočeském zámku

Komunitní prostor Smíchov
Každé dva měsíce budeme v komunitní galerii Na Věky otevírat novou výstavu.
13. února otevíráme výstavu grafických prací Václava Valdy – Tisk voskovou hranou
V dubnu bude následovat výstava akademické malířky Jiřiny Adamcové, která ve svých dílech pracovala s křesťanskou tematikou a vyjádřením osobní zkušenosti a citů života

Kino 64
S Kinem 64 U Hradeb jsme navázali první spolupráci výstavou Miroslavy Repiské a Jána Rašky v létě 2025. Rádi bychom na spolupráci navázaly i v novém roce.

Zámek Dobrohoř
Na zámku v Dobrohoři zpracováváme stálou expozici a stejně tak jako v roce 2025 plánujeme na letní období roku 2026 dvě velké kolektivní výstavy.
První výstava Pře/tváření bude otevřena koncem dubna letošního roku. Představíme na ni díla Karímy Al-Mukhtarové, Veroniky Drahotové a Yvonne Vácha Mane. Při příležitosti vernisáže temporální výstavy Pře/tváření 25. dubna 2026 otevřeme také novou stálou expozici africkího umění ze sbírky Petera Coretha.
Druhá výstava s názvem Klany představí umělecké rodiny. Díla Veroniky Bromové a jejích rodičů Dagmar a Pavla Bromových, práci manželů Pavly Aubrechtové a Vladimíra Gebauera, Rodinu Lamrů - zesnulého Aleše Lamra a jeho syny Jana Lamra a Hanuše Lamra a v neposlední řadě práce Libuše Niklové a jejího syna Petra Nikla.

Vernisáž FRAGILIS

31. července 2025 proběhla na zámku Dobrohoř vernisáž výstavy FRAGILIS, na které jsme uvedly autory, jejichž díla spojuje téma křehkosti a pomíjivosti.
vystavující umělci: Oldřich a Matouš Tichý, Jana Hejdová, Jana Sováková, Anton Ehrenberger
foto: Hugo Švec

Vernisáž Pavel Mára: The Body in Motion

Fotografie, která sestává ze17 fází vertikálního pohybu, je vystavena v Galerie. Kaple. Holyně do 24. srpna!
Výstavu jsme uvedli 28. 6. 2025
Foto: Hugo Švec

Miroslava Repiská a Ján Raška v Kině 64

Od srpna do září 2025 byla v historické budově Kina 64 na Malé Straně vystavena díla dvou kouzelných slovenských umělců - Jána Rašky a Miroslavy Repiské, jejichž symbolické obrazy souladí, ale nezplývají.

Miroslava Repiská – malířka něhy a přítomnosti
Miroslava Repiská (*1986) je autorkou, jejíž výtvarná tvorba se vyznačuje jemnou symbolikou, poetikou všedního dne a důrazem na osobní prožitek. V centru jejího zájmu nestojí velká gesta nebo monumentální formy, ale tiché stopy, drobné situace, obyčejné věci, které dokáže proměnit v nositele hlubších významů. Její díla působí jako vizuální deníky vnitřního světa – citlivé záznamy emocí, vzpomínek a intuice, které se zhmotňují prostřednictvím výtvarného gesta.
Repiská vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislave, kde působí jako pedagožka na Katedře umění a kultury. Ve výuce klade důraz na lidský prožitek, vnitřní autenticitu a rozvoj skrze umělecký proces samotný – nikoli na výchovu k umění jako instituci nebo formální disciplíně. Zabývá se artefiletikou a kreativním myšlením. Ve svých výzkumech se inspiruje konceptuálním uměním 20. století, které posouvá do roviny vzdělávací a terapeutické. Vzdělání ve výtvarném umění zaměřuje na propojování teorie a praxe.
Ve vlastní tvorbě pracuje Repiská s motivy něhy, křehkosti, hravosti a jemné ženské energie, která není přímá ani deklarativní, ale přesto silně přítomná ve způsobu ztvárnění i v symbolickém významu děl. Často balancuje na hranici mezi konkrétním a abstraktním, mezi zachycením reality a jejím rozpuštěním do barvy, rytmu, struktury. Inspiraci nachází v přítomném okamžiku, v tělesnosti kresby, ve spontánním výtvarném projevu, který není vázán na plán nebo kontrolu, ale roste z vnímání a intuice. Její práce odráží stavy hlubokého ponoření do výtvarného procesu a uvolněného tvůrčího gesta.
V dílech Miroslavy Repiské se snoubí citlivost a vědomí detailu s otevřeností k nedořečenému. Autorka vytváří prostor, ve kterém se význam nerodí z předmětu, ale z prožitku. Barva, čára, gesto – to vše funguje jako jazyk ticha, kterým lze sdělovat to, co slovy vyjádřit nelze. Její vizuální básně jsou výzvou ke zpomalení, vnímavosti a tichému rozhovoru mezi divákem a obrazem.

Ján Raška – malíř snových krajin a neklidných symbolů
Ján Raška (*1962) patří mezi významné slovenské výtvarníky, kteří se nebojí snové imaginace ani expresivního výrazu. Jeho tvorba stojí na pomezí mezi realitou a snem – pracuje s figurálními motivy, zneklidňující symbolikou a propracovanými kompozicemi, které často evokují mytologické či duchovní významy. Ve svých obrazech propojuje monumentální formát, gestickou malbu a vnitřní napětí, čímž vytváří hluboké vizuální narativy, které oslovují intelekt i emoce.
Raška vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Kremnici a poté Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. Již během studií se začal vyhraňovat jako autor, který upřednostňuje expresivní malbu a silnou výpovědní hodnotu před formální čistotou. Jeho styl je emocionálně nabitý, ale zároveň výtvarně kultivovaný – dokáže kombinovat syrovost s obrazovou precizností. Častým prvkem jeho tvorby je lidské tělo v pohybu, nebo v jakémsi znejistěném gestu. Tyto charakteristické znaky Raškovy tvorby lze interpretovat jako odraz existenciálního napětí nebo duchovního hledání.
Tematicky se Raškova díla často dotýkají hraničních stavů vědomí, spánku, smrti, znovuzrození a duchovního přerodu. Barvy bývají tlumené, někdy až monotónní, jindy se objeví prudké kontrasty, které narušují klid obrazu a vtahují diváka do děje. Výrazné jsou také velkoformátové malby, které doslova obklopují diváka a vtahují ho do Raškovy vnitřní krajiny.
Ján Raška je typem umělce, který nepodléhá módním trendům ani rychlé spotřební vizualitě. Jeho obrazy nejsou snadno zařaditelné, nepatří k čisté abstrakci ani k realistickému zobrazování – ale oscilují mezi oběma póly. Raška klade důraz na duchovní a emocionální přesah. Pomocí malby vede dialog s divákem skrze osobní i archetypální jazyk symbolů a podvědomí. Jeho umění je vrstevnaté – jak ve formální, tak ve významové rovině. Vyžaduje od diváka pozornost, trpělivost a otevřenost vůči nejednoznačnosti.

Pavel Mára - The Body in Motion: 17 fází vertikálního pohybu

× Výstava: 27.6. - 24.8. 2025
× Galerie Kaple Holyně, U Náhonu, 154 00 Slivenec - zřizovatel Městská část Praha-Slivenec
× Otevírací doba: So-Ne a svátky 15:00-17:00
× Vstup zdarma

Jana Sováková: Až nakonec a pak doprav

Výstava obrazů Jany Sovákové probíhá v Komunitním prostoru Smíchov – na místě, kde se setkávají lidé, kultura a umění v otevřeném dialogu.

Tvorba Jany Sovákové je autentická, nevypočítaná a plná vizuální energie – odráží bohémský život, hluboké vize i zkušenosti na hranici duchovního a fyzického prožitku. Expresivní malby, inspirované explozionalismem Vladimíra Boudníka, vás vtáhnou do světa, kde barvy útočí jako dávka adrenalinu a každý detail může být začátkem vlastního příběhu.

× vernisáž proběhla 9. října 2025, výstava potrvá do konce listopadu
× Otevírací doba: stejná jako kavárny Santoška PO–PÁ mezi 14:00 a 23:00.
× Na Doubkové 8 / 2040 150 00, Praha 5 – Smíchov

Jana Hejdová

Architektka a designérka Jana Hejdová (* 1973) vystudovala architekturu na FA ČVUT, kterou doplnila souběžným studiem filmové scénografie na DAMU a FAMU. Vynikající znalosti z různých oborů jí umožňují využívat širokou škálu výrazových prostředků. Invenčně pracuje s materiály a technikami, které architekti používají ve stavebnictví a při navrhování interiérů – například sklo, Corian nebo sádru. Hledá a nachází nové postupy, jak využít tradiční řemeslné techniky k novým účelům. Již řadu let se věnuje tvorbě umělého mramoru ze sádry, pigmentů a klihové vody. Tímto pracným a časově náročným způsobem vytvořila několik kolekcí. Kromě mís, táců a obrazů tvoří i závěsná a stolní svítidla, která si díky svému příjemnému teplému povrchu umělého mramoru skvěle rozumí s historickými i současnými interiéry. Hmotu probarvuje pomocí pigmentů a volně se inspiruje například modrotiskem. Experimentuje s barvami, ornamenty a tvary. Současně klade důraz na přirozenou krásu, harmonii a původní kvality materiálu. Výsledkem jsou nesmírně půvabné předměty, které podněcují zvědavost, vzbuzují emoce a také hravě provokují.

Jana Sováková

Jana Sováková (*1976) je česká herečka, výtvarnice a tatérka. Její vztah k výtvarnému umění významně formoval její nevlastní dědeček Jindřich Pileček, český malíř, grafik a ilustrátor. Po studiích na DAMU působila ve Studiu Ypsilon a objevila se v televizních filmech a seriálech. Umělecký projev Sovákové formoval bohémský způsob života a s ním spojené rozmanité osobní zkušenosti, od ayahuaskového rituálu v Peru po zápasy thajského boxu či zájem o křesťanskou mystiku a okultismus. Přestože její díla působí spíše expresivním dojmem, hraje v jejich tvorbě zásadní roli introspekce – obrazy vznikají spontánně jako vizuální záznamy vnitřních vizí. Autorka se přímo inspiruje myšlenkami explosionalismu Vladimíra Boudníka, který kladl důraz na aktivní imaginaci a schopnost nacházet umělecké významy v náhodných strukturách každodennosti. Podobně jako on i Sováková věří, že umění by mělo být otevřené všem a že každý divák by měl být schopen v dílech nacházet vlastní interpretace.

Oldřich Tichý

Oldřich Tichý (*1959) je akademický malíř, držitel prestižní ceny The Pollock-Krasner Foundation. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách významných českých i zahraničních institucí. Po studiích na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti pracoval jako arteterapeut v Kroměříži, poté pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Františka Jiroudka, kde rozvíjel svůj již předtím nalezený styl. Výrazným vlivem v tvorbě Oldřicha Tichého je venkov – ať už je to Valašsko, kde umělec vyrůstal, nebo Posázaví, kde se usadil po absolvování AVU v roce 1987 – rurální prostředí je jedním z hlavních inspiračních zdrojů jeho tvorby. Tichého malba balancuje na hranici abstrakce a figurace. Postavy, rostliny či objekty se v obrazech objevují, ale nikdy nejsou pevně zakotvené. Významnou roli v jeho tvorbě hraje podvědomí. Jeho obrazy často evokují zasněné krajiny nebo podivuhodné organické formy, které jako by se vynořovaly z mlhy paměti. Díla Oldřicha Tichého doplní ve velkém sálu v prvním patře a prostoru bývalé sladovny v přízemí zámku svými malbami jeho syn Matouš (*1989). Podobně jako u jeho otce je i jeho tvorba silně ovlivněna přírodou a prostředím venkova. Pracuje s motivy přírodních či a člověkem vytvořených artefaktů v monumentálních, ale přitom minimalistických kompozicích. Předměty vytržené z jejich přirozeného kontextu a zasazené do abstrahovaného prostoru barvy působí jako tiché otázky po původu, smyslu a trvání věcí.

Matouš Tichý

Matouš Tichý se narodil 19. srpna 1989 v Praze do umělecké rodiny – jeho otec Oldřich Tichý je malíř, matka Aťka Tichá keramička. V letech 2010–2013 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Kokolii. Na kontě má řadu samostatných i skupinových výstav v širokém spektru výstavních prostor, od nonkonformního autonomního centra Klinika v Praze po zavedené galerie, včetně Buffalo Bridge Gallery v Bangkoku.
Podobně jako v malbách jeho otce je i v tvorbě Matouše Tichého patrný vliv venkovského prostředí a blízkého vztahu k přírodě, zřejmě daný dětstvím stráveným v Posázaví. Jeho práce se pohybují na pomezí abstrakce s realistickými prvky a balancují na hranici skutečného.
Tichého malby často zobrazují přírodní, ale i člověkem vytvořené objekty, zasazené do abstrahovaného prostoru. Kompozice bývají minimalistické, ale zároveň formálně monumentální. Předměty jako židle, košile či zvony jsou prezentovány bez jasného časového nebo dějového ukotvení. Mnohdy nesou známky poškození – jsou rozbité, neúplné nebo deformované, a tím zbavené své původní funkce. Spíše než jako konkrétní předměty působí jako symboly. Některé z nich se v jeho tvorbě navíc objevují opakovaně, čímž tento symbolický charakter ještě umocňují.
Výrazné osamění těchto předmětů v kombinaci s tlumenou barevností vytváří meditativní prostor, který může vyvolává pocit hledání – smyslu, původu, trvání věcí... Rozměr neskutečna, který je malířovu stylu vlastní, může působit až psychedelickým dojmem.
Vedle umění se věnuje také modelingu.

Jana Sováková: Až nakonec a pak doprava

Václav Valda - Tisk voskovou hranou

Věděli jste, že existuje grafická technika, kde hlavní roli hraje včelí vosk? Tuto novou techniku vyvinul Václav Valda – výtvarník a včelař v jedné osobě. Výroba tiskové matrice začíná přímo u včel, od kterých umělec nejprve získá vosk a má tudíž stoprocentní jistotu, že se jedná o pravý včelí vosk a nikoli parafín. Včelí plástve včely časem přirozeně znečistí. Umělec je ze včelstva vyjme a roztaví je v hrnci s vodou. Ze vzniklé hnědé hmoty (směsi špíny a vosku) vylisuje vosk. Ten ztuhne v kbelíku, na jehož dně se usadí drobné nečistoty, které se pak z vosku odkrojí. Umělec následně rozehřívá vosk v mikrovlnné troubě a barví jej olejovou barvou, která se s voskem dokonale propojí. Po obarvení se vosk znovu zahřeje a rozválí se pomocí tiskařského stroje. Takto vzniklé placky si autor nařeže na jednotlivé proužky o šířce 15 mm. Lepí je na sklo pomocí ředidla a pro ještě lepší upevnění je zakapává voskem. Tyto proužky na jedné matrici jsou schopny vytisknout až padesát tisků. Voskovému proužku jakožto hlavnímu hrdinovi výstavy proto náleží čestné místo na plakátu. Václav Valda studuje v ateliéru Grafika 2 na pražské AVU. Kromě vynalezení a rozvíjení tisku voskovou hranou plynule přechází mezi tradičními grafickými technikami jako sítotisk, linoryt, lept či akvatinta, které přirozeně kombinuje i v rámci jednoho díla. K zachycování okolního světa mu slouží mistrná kresba a charakteristická barevná paleta. Jedním z velkých témat je pro Václava Valdu Podskalí, odkud pochází a kde také tvoří. Oblast pod Vyšehradem, kterou železniční most spojuje s Vltavu, v grafikách vystupuje jako dějiště působivých situačních scenérií každodenního života. V reakci na současné světové dění vytváří zcela svébytná výtvarná díla – modlitby za nevinné oběti ozbrojených konfliktů, konkrétně aktuálního izraelsko-palestinského konfliktu. Valdův soustavný zájem o různé způsoby pozorování a následného zobrazování světa kolem se projevuje i v jeho tvorbě nenápadných, harmonických aktů – promyšlených studií lidského těla.

FLUX

Název kolektivní výstavy vznikl z latinského fluó, fluere, flūxī, flūxum - plynouti, téci, prouditi, řinouti se, hnáti se, valiti se, směřovati, šířiti se, díti se, hýbati se, běžeti

Pohyb je základním principem existence. Pohybujeme se my, pohybuje se svět kolem nás, myšlenky, emoce… Je podstatou změny, a tedy základním principem bytí, který prostupuje jak fyzický svět, tak i sféry zcela nehmatatelné a imaginativní. Někdy jej vnímáme jako hybnou aktivitu těla, jindy jako neustálou proměnu krajiny, společnosti či vlastního vnitřního světa. Výstava Flux se věnuje pohybu v pluralitě jeho významů – od sportovní dynamiky přes proměny krajiny či změny funkce věcí ve světě. V jeden celek spojuje díla umělců, jejichž tvorba k tomuto tématu přirozeně směřuje, aniž by byla vedena jednou lineární interpretací. Na jednom místě se tu tak setkávají plavkyně Kurta Gebauera, s vodními živly Antona Ehrenbergera, s tvorbou trojice umělců Brikcius – Kohout – Vones a dopravními značkami Jána Rašky a přizvaných umělců.

Každý pohyb s sebou nese směr, ale směr nemusí být vždy jediný. Každé tempo plavkyně tříští zdánlivě přímou cestu na tisíce možností. Každý krok či tempo sportovce vyhlížejícího cílovou pásku znovu přepisuje jeho dráhu. Proud řeky se zdá neochvějný, a přesto nikdy neteče pro všechny stejně – pro rybáře znamená úspěch či nezdar, pro dřevaře cestu, pro nočního chodce tichého společníka. Každý pohyb, jakkoli přesně vytyčený, v sobě skrývá nekonečné možnosti odchylek a nových směrů. Žádná jediná správná cesta neexistuje.

V posledních letech se v umění dostává téma sportu do popředí – vznikají specializované platformy, které propojují umění a sport, tématické výstavy, umělci čerpají inspiraci z pohybu lidského těla, fyzičnosti a dynamiky sportovních situací. Není to nový fenomén – už ve starověkém Řecku byly hry nejen tělesnou aktivitou, ale i estetickým zážitkem, inspirovaly sochaře, malíře, básníky… Výstava Flux jde významově dál – neomezuje se pouze na fyzický pohyb v jeho sportovní podobě, ale pojímá pohyb jako základní princip neustálé změny a vývoje. Každý krok, každý tah štětce, každý koncept vznikající v hlavě umělce je součástí širšího proudu pohybu – neustálého posunu, který utváří nejen fyzickou podobu věcí, ale i způsob, jak je vnímáme.

Bc. Jana Hejdová

Jana studuje magisterský program dějin umění na FF UK, kde se věnuje především středověkému uměleckému řemeslu a jeho kulturním souvislostem. Pracovala jako průvodkyně na několika významných památkových objektech - například na hradě Křivoklát, Vyšehradě nebo v Regionálním muzeu v Mikulově. V roce 2022 se podílela na mezinárodní konferenci ICOM v Praze jako asistentka výboru ICTOP. Absolvovala studijní pobyt na Ruprecht-Karls-Universität v Heidelbergu. V letech 2023-2025 byla členkou studentského kurátorského týmu Crashtest, každoročně organizovaného Milanem Pechem na půdě KTF UK. Mezi léty 2024 a 2025 působila v redakci studentského časopisu Art.ext a pracuje jako kurátorka v Poštovním muzeu v Praze.

FRAGILIS

× Vernisáž: 31.7. 2025 v 18:00
× Výstava: 1.8. - 30.9. 2025
× Otevírací doba: So-Ne 10-18, od 1. 6. 2025 Út-Ne 10-18
× Vstup zdarma
× Zámek Dobrohoř, Staré Město pod Landštejnem 160, 37882

Křehkost je vlastnost, která bývá často vnímána jako slabost – něco, co se pod tlakem rozpadne. Ale právě schopnost být křehký znamená také schopnost vnímat jemné nuance světa, reagovat na nepatrné proměny a zachytit to, co jiní přehlédnou. Křehkost není opakem síly, je jejím tichým protipólem – stejně jako ticho není absencí zvuku, ale jeho součástí. Ve světě, který se neustále pohybuje vpřed, kde je rychlost zaměňována za hodnotu, umění připomíná, že existují i jiné rytmy – pomalejší, soustředěnější. Stejně tak nám ukazuje, že hodnota nespočívá jen v tom, co je trvalé, ale i v tom, co je efemérní.

Lze říct, že křehkost je jakousi předzvěstí pomíjivosti. Připomíná, že věci nejsou nezničitelné, že existuje hranice, po jejímž překročení se rozpadnou nebo vytratí. Pomíjivost je pak širším principem – vše, co existuje, dříve či později zmizí. Všechno, co se zdá být trvalé, je jen dočasné v jiném měřítku. Toto uvědomění bylo součástí uměleckého vyjádření mnoha kultur napříč historií. V japonské estetice je to koncept wabi-sabi, v buddhistické tradici tvorba pískových mandal v symbolice principu aničča, v Evropě zase stálo u zrodu barokního malířského žánru vanitas, který měl skrze motivy lebek, vadnoucích květin nebo přesýpacích hodin divákovi připomenout nevyhnutelnost zániku všech věcí, včetně jeho samotného.

Moderní a současné umění přistupuje k tématu křehkosti a pomíjivosti mnoha způsoby, z nichž výstava zachycuje ty, které lze pojmout do jednotného celku – od materiální křehkosti přes významové a námětové zpracování až po otevřenost interpretace, kdy se význam děl proměňuje v závislosti na pohledu diváka. Tyto přístupy se často prolínají, vzájemně doplňují a vstupují do dialogu, někdy dokonce i v rámci jediného díla. Výstava Fragilis ukazuje křehkost jako materiální i myšlenkový princip, od fyzické nestability po reflexi pomíjivosti existence a křehkosti naší žité reality.

Kurt Gebauer

Kurt Gebauer (*1941) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1965 absolvoval pracovní stáž u Otto Herberta Hajeka ve Stuttgartu, v roce 1972 pak studoval u profesora Césara Baldacciniho na Académie des Beaux-arts v Paříži. Od roku 1990 do roku 2012 vedl Ateliér veškerého sochařství na UMPRUM, následující tři roky vedl své diplomanty a rok poté zde přednášel o veřejném prostoru. Od roku 2018 učí na FPE Západočeské univerzity v Plzni a vede blokové kurzy o veřejném prostoru na FHS UK. Jeho díla jsou instalována ve veřejném prostoru v Opavě, Ostravě, Hořicích, v Brně, v Praze a na mnoha dalších místech po republice, i v zahraničí a to například v Číně, v Japonsku, nebo v Itálii. Autor si zakládá na tom, aby jeho tvorba byla široce srozumitelná, přestože má i další roviny. V souboru Plavkyně Kurta Gebauera se téma pohybu zhmotňuje v podobě radosti, svobody a přirozenosti, kterou lidské tělo nachází ve vodě. Tyto malby, které autor sám označuje jako „čistou krásu bez ironie“, představují soustředěnější návrat k motivu, jenž ho provází celým životem – fascinaci lidským tělem v pohybu a jeho proměnami ve vodním prostředí. Po miléniu se k tomuto tématu vrací s větší intenzitou a ustupuje od své politicky laděné satiry. Vznášející se postavy plavkyň zde nejsou jen zachycením tělesné aktivity, ale především vizuální metaforou pohybu jako stavu bytí, který přesahuje rámec fyzického. Pohyb není pouze směřováním vpřed, ale rozptylem, volností, téměř snovým vznášením se v prostoru, kde čas ztrácí své hranice. Gebauerovo zaujetí lidským tělem ve vodě, kde mizí společenské masky a pohyb se stává ryzím projevem existence, přirozeně rezonuje s tématem výstavy Flux. Voda jako médium, které člověka nadnáší a proměňuje, je ideálním prostředím pro ztvárnění pohybu, jenž není řízen výkonem, ale vnitřním rytmem. Každý tah ruky plavkyně narušuje klid hladiny, stejně jako každá změna v našem vnitřním světě proměňuje naše vnímání reality. Gebauer tak svou jemnou, lyrickou vizí připomíná, že pohyb nemusí být bouřlivý, aby byl hluboký – i tiše plynoucí proud v sobě nese sílu změny.

Anton Ehrenberger

Anton Ehrenberger (*1953) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou ve Vídni v Meisterklasse profesora Herberta Tasquila a grafiku na Mezinárodní letní akademii v Salcburku u Rudolfa Hradila a Wernera Otteho. Byl učitelem výtvarné výchovy na středních školách v Kremži a lektorem na Vysoké škole pedagogické tamtéž. Vedle své umělecké a pedagogické činnosti působil Anton Ehrenberger po mnoho desetiletí také jako vedoucí ředitel regionálního muzea Zeitbrücke v Gars am Kamp. Díla Antona Ehrenbergera prezentovaná na kolektivní výstavě Flux přinášejí osobitý pohled na motiv plynutí. Latinské sloveso fluō (plynouti, řinouti se, směřovati) zde rezonuje jak v tematické rovině, tak v samotném projevu autorovy abstraktní malby. Ehrenberger čerpá inspiraci z vody jako živlu, ze vzpomínek na řeku Kamp protékající jeho domovským městem, ale také z prózy a poezie, v níž voda přestává být pouhou součástí přírody a stává se nositelem emocí, tužeb, napětí i katastrof. V obrazech, jako je cyklus Horní Kamp – Dojmy, autor mapuje své bezprostřední dojmy z řeky. Proud se v nich neustále proměňuje: není nikdy stejný, i když se zdá neochvějný. Tato nepolapitelná proměnlivost dává vzniknout malbám, jež jsou volnými překlady viděného, ale i hluboce cítěného. Ehrenberger vytváří své niterní krajiny, kde se konkrétní přírodní motivy setkávají s introspekcí a imaginací. Proud řeky zde přechází v proud vnitřního světa: vzpomínek, emocí a archetypálních obrazů. Literární inspirace sahá od dobrodružných a tajemných románů Julese Verna až do české baladické tradice. Erbenův Vodník se svou temnou lyrikou přináší do Ehrenbergerovy tvorby prvek napětí mezi krásou přírody a její destruktivní silou. Proud zde nenese pouze život, ale i záhubu. Rytmus balady, v němž se dcera řítí za svou povinností navzdory obavám a snům, nachází odraz v malbách, kde je každé gesto střetem mezi impulsem a reflexí. Voda jako symbol prahu, přechodu, možná i nenávratu, tak rezonuje nejen v motivu, ale i v samotné formě. Tvorba Antona Ehrenbergera je tak ve výstavě Flux projevem hlubokého souznění s plynutím – jak v přírodě, tak v člověku.

Ján Raška a kolektiv - Značkové umění

Po absolvování oboru umělecké kovářství na SUPŠ v Kremnici vystudoval Ján Raška (*1962) restaurování malby na VŠVU v Bratislavě. Věnuje se restaurování, grafice a malbě. Do svých děl bezprostředně projektuje své pocity a vize. Výjevy zachycují tajemné příběhy, mystické scény a skrytá tajemství, která jsou všude kolem nás a neustále vzbuzují naši zvědavost.

S organizátory dobrohořských výstav jej seznámil Walther Smeitink-Mühlbacher. Díky tomu nyní Ján Raška přináší na zámek Dobrohoř velmi neotřelý skupinový projekt. Přichází nejen s tradičními obrazy na plátně, ale i s artefakty o kruhovém formátu na svislých dřevěných tyčích, které už na první pohled připomínají svislé dopravní značení. Doslova „na značkách“ tak stanula umělecká díla již nejméně dvou tuctů umělkyň a umělců (zúčastnili se například Robert Bielik, Daniel Brunovský, Stano Černý, Markéta Korečková, Daniela Krajčová, Fero Lipták, Michal Novotný, Martin Šulík, Jaroslav Valečka) a stále přibývají další. Všichni zúčastnění tvůrci mají stejné východisko, každý k němu však přistupuje zcela po svém. Někdo volí výrazné, někdo naopak spíše tlumené barvy. Někteří zobrazují figurální motivy, jiní se plně oddávají abstrakci. Některé značky vyprávějí vykutálené vtipy, jiné mají poeticky snový charakter. Někdo si pohrává s prvky, které najdeme na skutečných dopravních značkách. Jiné značky nechávají obraz, aby zaplnil celou jejich plochu a někdy dokonce přerostl do prostoru. „Značkové umění“ nereguluje silniční provoz pomocí příkazů a zákazů. Naopak podněcuje svobodný pohyb našich myšlenek, emocí a fantazie.

Bc. Agáta Kudláková

Agáta studuje magisterský obor dějiny křesťanského umění na KTF UK. Paralelně vedle studia dějin umění absolvovala šest semestrů bakalářského studia religionistiky na FF UK. Odborně se zajímá o mimoevropské (především africké) křesťanské umění, interkulturní dialog a jeho výtvarné projevy, stejně jako o téma vztahu mezi uměním a náboženstvím, čímž propojuje oba své studijní obory. Agáta byla u zrodu studentského časopisu Art.ext, nejprve jako editorka a později jako jazyková korektorka prvních dvou ročníků. V letech 2023-2024 byla členkou studentského kurátorského týmu Crashtest. Od roku 2024 pracuje jako dokumentátorka v Národní galerii v Praze.

BcA. et Bc. Eliška Ševcová

Eliška je studentkou magisterského oboru dějiny křesťanského umění na KTF UK. Vedle dějin umění vystudovala také bakalářský obor na Institutu tvůrčí fotografie. Její odborný zájem směřuje především k současné křesťanské tvorbě v Čechách a k fotografii jako uměleckému médiu. Kurátorské zkušenosti sbírá od roku 2014, kdy byla jednou ze zakládajících členek festivalu Deziluze. V letech 2014-2017 a 2019 zde měla na starosti dramaturgii a organizaci výstavního programu. Významná byla také její spolupráce na výstavě Světlo mého života (2019) pod záštitou Jindřicha Štreita. Po roční spolupráci s onkologicky léčenými dětmi ve FN Motol byly na výstavě prezentovány fotografie dětí. V letech 2023-2024 byla členkou studentského kurátorského týmu Crashtest.

Jana Hejdov

Jana Sovákov

Oldřich Tich

Matouš Tich

KONTAKTY

Jana Hejdová	jana@artikulum.cz
Agáta Kudláková	agata@artikulum.cz
Eliška Ševcová	eliska@artikulum.cz

Pokud nevíte na kterou z nás se obrátit, napište na adresu artikulum@artikulum.cz a my se Vám ozveme.

kurátorské zpracování stálé expozice zámku Dobrohoř

Na zámku Dobrohoř v srdci České Kanady připravujeme nejen letní temporální výstavy, ale také postupně zpracováváme stálou expozici zámku.

Traubenwäscher

Výstava nádob na omývání hroznů na zámku Dobrohoř
Na mnohých slavnostně prostřených tabulích zejména přelomu 19. a 20. století nesměl chybět takzvaný Traubenwäscher – zařízení sloužící k mytí hroznového vína. Jedná se zpravidla o velice dekorativní skleněnou nádobu v nemálo zdobném kovovém stojánku. Sklo je různě barevné, broušené, gravírované a tvarované, aby připomínalo například vinný hrozen nebo vědro.
Nejvášnivějšími sběrateli těchto předmětů jsou Rakušané Paul Richter a jeho švagr Hans Schak. Paul Richter bydlí v nepříliš vzdálené rakouské vesničce Tiefenbach a bývá na zámku Dobrohoř častým hostem. Slovo dalo slovo a návštěvníci zámku si nyní mohou prohlédnout jejich sbírku, která čítá více než tři sta kusů těchto nádob a je tak vůbec největší sbírkou Traubenwäscher na světě.
Tato příhraniční spolupráce se přímo nabízí. Čechy jsou totiž vedle Rakouska, Německa a pár dalších zemí jednou z mála oblastí, kde se Traubenwäscher vyráběly. Expozice je volným pokračováním předešlé výstavy polévkových mís, omáčníků a terin. Také navazuje na současnou výstavu čajových konvic v prostoru zámecké kavárny. Výstava tak představuje další kapitolu dlouhodobého zájmu o vysokou kulturu stolování.

Šárka Radová

Šárka Radová (*1949) je česká sochařka a keramička, představitelka čtvrté generace uměleckého rodu Radových. Je dcerou významných keramiků Jindřišky a Pravoslava Radových a vnučkou malíře Vlastimila Rady. V letech 1967–1973 studovala keramiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením prof. Otty Eckerta. Ve své tvorbě se zaměřuje na figurální plastiky, reliéfy a sochy, které často reflektují mezilidské vztahy a existenciální témata. Od 90. let preferuje práci s technickým porcelánem, který kombinuje s papírovou hmotou, čímž dosahuje jemnosti a tenkostěnnosti svých děl. Její práce jsou charakteristické poetickými náměty, jemnou ironií a hlubokým zamyšlením nad lidskou podstatou. Radová je členkou Umělecké besedy a Sdružení výtvarných umělců keramiků. Zúčastnila se řady mezinárodních sympozií a její díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách doma i v zahraničí.

Aleš Lamr

Aleš Lamr (*1943, ✝ 2024) byl významný český výtvarník, jehož rozsáhlé dílo zahrnuje malbu, grafiku, sochařství i monumentální realizace ve veřejném prostoru. Proslul svým osobitým stylem plným hravé barevnosti, ornamentálních struktur a pozitivní energie, v níž se odrážejí vlivy pop-artu, nové figurace i české grotesky. Jeho tvorba osciluje mezi abstrakcí a figurací. Mimo jiné se podílel na modernizaci a oživení prostor Pražského hradu po roce 1989. Po ukončení mandátu pana prezidenta Václava Havla došlo k radikálním úpravám interiérů a Lamrova výtvarná práce v prezidentské kanceláři byla odstraněna. Lamrova díla jsou zastoupena v mnoha prestižních sbírkách včetně Centre Pompidou v Paříži. Soubor děl v této kapli odráží autorův zájem o křesťanskou symboliku a duchovní témata, na které se ve své tvorbě zaměřil především po miléniu. Vedle svobodného umění vytvářel sakrální díla a podílel se na obnovách sakrálních prostorů (obnova kaple v Petrovičkách v Orlických horách; obnova křížové cesty na Starou horu v Temném Dole v roce 2002; v roce 2015 vznikl cyklus abstraktních obrazů s názvem Maranatha, což je aramejský výraz: Pane, přijď). Oproti tradičním čtrnácti zastavením křížové cesty naleznete ve vystaveném Lamrově souboru obrazů Křížová cesta zastavení patnáct. Malby v kapli doplňuje několik autorových abstraktních plastik.

Mimmo Rosseli

Mimmo Roselli (*1952, Řím) je italský vizuální umělec, známý svým konceptuálním a minimalistickým přístupem k malbě, kresbě a instalaci. Inspiruje se jak křesťanskou mystikou, tak strukturou přírodních a duchovních systémů. Vystavoval po celém světě – od Itálie přes Spojené státy až po Latinskou Ameriku a Blízký východ. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách. Žije a tvoří střídavě v Římě a v Assisi. Jeho práce často reagují na specifika daného místa a vytvářejí dialog mezi uměním, prostorem a divákem. Díla z provazů jsou jeho celoživotním projektem, který lze sledovat v New Yorku, Římě, Florencii, Heidelbergu, Lodži, Frankfurtu, Nikósii, Vídni, Basileji, Kalifornii, na Floridě a na zámku Dobrohoř v České Kanadě, a to nejen zde kolem schodů, ale taky na zámecké zahradě. Provazy v Roselliho díle nejsou pouhým materiálem, ale nositeli vztahů, napětí a směřování. Vytvářejí pomyslné cesty, které diváka zvou k vnitřnímu pohybu, hledání rovnováhy i přehodnocení vlastního místa v prostoru. Roselli tak subtilně odkrývá vrstvy ticha, prázdna a možnosti sdíleného smyslu, který nemusí být hned viditelný, ale je o to naléhavější.

Otto Placht

Otto Placht (*1962), český výtvarník přezdívaný malíř džungle, přenáší na plátna barvitý svět amazonského pralesa. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde v letech 1990 - 1993 působil jako asistent v Ateliéru monumentální tvorby Jiřího Načeradského. Patřil k výrazným postavám výtvarné generace 80. let, kdy se profiloval jako expresivní malíř, aktivní na konfrontačních výstavách. V té době se zajímal o výtvarné aspekty teorie fraktálů a chaosu – motivy, které později překvapivě rezonovaly i s přírodní strukturou tropického pralesa. Klíčovým bodem v Plachtově životě se stal rok 1993, kdy se v Miami setkal s peruánským šamanem a malířem vizí Pablem Amaringem. Zanedlouho se vypravil do peruánské Pucallpy, města na samém okraji amazonské džungle, a postupně se s touto oblastí hluboce propojil – profesně, duchovně i rodinně. V indiánské vesnici San Francisco u řeky Ucayali si vybudoval ateliér a nový domov. Oženil se s dívkou z kmene Shipibo a stal se otcem tří dětí. Od té doby střídavě žije a tvoří mezi Peru a Českem. Jeho díla, často vznikající přímo v džungli, jsou prosycena organickými tvary, výraznou barevností a skrytými příběhy. Inspiraci čerpá z duchovní symboliky místních kmenů - zejména Shipibů, z mýtů a rituálů, ale i z vlastní zkušenosti s ayahuascou. V jeho obrazech se setkáváme s „bytostmi“ – Duendos, mocnými personifikovanými rostlinnými entitami. Plachtova tvorba je intuitivní, vizionářská, pohybuje se mezi realitou a astrálním světem. Pracuje často s přírodními pigmenty, barvami z kůry rostlin. Barvy džungle a mytologie se staly jeho vlastním jazykem. Významným projektem peruánského působení Otto Plachta je Amazeon – vize transcendentálního centra amazonské kultury, duchovních věd a umění. Placht si ho dlouhodobě představoval jako plovoucí maloku (tradiční komunitní stavbu) na jezeře Yarinacocha. Vytvářel kresby, plány i modely tohoto organického architektonického útvaru, který měl sloužit jako místo setkávání, meditace, výuky i tvorby. Zde na zámku je k vidění jeden z modelů a deset kreseb, které svědčí o komplexnosti Plachtova uměleckého i kulturního záměru. V roce 2024 se jeho dlouholetá vize začala naplňovat – umělec postavil verzi projektu Amazeon na břehu řeky uprostřed amazonského pralesa. V období dešťů se voda zvedne a zaplaví prostor pod podlahou stavby, čímž se místo promění ve vor – symbolicky i fakticky. Tento „plovoucí ateliér“ se tak stal součástí jeho malířského i životního rytmu. Ve výstavních prostorách zámku můžete vidět nejen Plachtovy obrazy, plátna, hamaku a model voru, ale také látky vytvořené amazoci kmene Schipibo a jejich nádobu Tinanja. Tinaja je pokryta ornamenty, které mají duchovní význam – jedná se o vizualizaci písní icaros, šamanských léčivých zpěvů. V Amazonii bývá užívána k ukládání vody nebo fermentaci. V některých komunitách má také rituální význam, připravuje se v ní ayahuasca. V některých kontextech se tinaja stává metaforou ženskosti, plodnosti nebo nádoby duše. Vznikla zde jedinečná příležitost nahlédnout do světa Otto Plachta – do světa, kde barvy mluví jazykem džungle, kde organické tvary vyprávějí o mytologii, a kde malba není jen obrazem, ale také cestou.

Kurt Gebauer - Vyhnání z ráje

Kurt Gebauer (*1941) patří k výrazným osobnostem českého sochařství druhé poloviny 20. století. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Své zkušenosti rozvíjel již během pracovní stáže u Otto Herberta Hajeka ve Stuttgartu (1965). Později díky stipendiu francouzského ministerstva kultury studoval u Césara Baldacciniho na Académie des Beaux-arts v Paříži (1972). Významně ovlivnil několik generací mladých sochařů jako vedoucí Ateliéru veškerého sochařství na UMPRUM, který vedl od roku 1990 do roku 2012. Nejen jako učitel kladl důraz na otevřenost, práci s různými materiály a svobodné výtvarné hledání. Následující tři roky vedl své diplomanty a rok poté zde přednášel o veřejném prostoru. Od roku 2018 učí na FPE Západočeské univerzity v Plzni a vede blokové kurzy o veřejném prostoru na FHS UK. Dílo Vyhnání z ráje II. je rekonstrukcí prostorové instalace, kterou Kurt Gebauer poprvé realizoval v roce 1991 se svými studenty v Ateliéru veškerého sochařství na UMPRUM. V tehdejších experimentech s pískem vznikaly krajiny, těla, otisky – sochařské studie, které záměrně pracují s pomíjivostí a fyzickou bezprostředností materiálu. Písek, jakkoli nestálý, je v Gebauerově pojetí plnohodnotným nástrojem výtvarného myšlení – učí vnímavého tvůrce reagovat na jeho omezení a skrze ně hledat nové formy výrazu. Samotný motiv vyhnání z ráje odkazuje nejen k biblickému příběhu, ale i k hlubší symbolice zrodu lidské tělesnosti: teprve ve chvíli, kdy byl člověk vyhnán z ideálního světa, stal se smrtelným, hmotným, vědomým vlastního těla i jeho konečnosti. Téma se tak přirozeně propojuje s médii otisku, negativu a fyzické stopy. Instalace vznikla znovu v roce 2016 přímo na zámku Dobrohoř jako otisk ženského těla – částečně podle dcery majitelů zámku, Terezy Mužákové – a o rok později byla doplněna podle dalšího modelu. Vyhnání z ráje II. zde není jen reminiscencí na původní školní projekt, ale i samostatným dílem, které si uchovává sílu původní myšlenky. V prostoru zámeckého interiéru působí jako hmatatelné připomenutí jak biblického okamžiku ztráty nevinnosti, tak ducha Gebauerova ateliéru, v němž se formování tvaru dělo skrze dialog, experiment a sdílenou zkušenost. Pomíjivý materiál zde nabývá na významu – jako stopy v písku, které odhalují víc než jen obrysy těla: nesou s sebou i otisk lidské přítomnosti, zranitelnosti a hledání.

Veronika Oleríny

Veronika Oleríny je česká akademická sochařka pocházející z umělecké rodiny; její matka Renata Oleríny byla rovněž sochařkou. Po absolvování Střední umělecko-průmyslové školy v oboru hračka pokračovala ve studiu na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením prof. Jiřího Bradáčka a doc. Jiřího Kryštůfka, kde se specializovala na monumentální sochařství. Ve své rané tvorbě se věnovala portrétům a komorní plastice z cínu a bronzu, ale brzy se zaměřila na práci se šamotem, speciálním druhem keramiky. Od roku 2000 se intenzivně věnuje tvorbě zahradních plastik a užitných prvků, jako jsou grily, lavice či stoly, které kombinují funkčnost s estetickou hodnotou.

Výdajové okénko
Výdajové okénko je mnohovrstevnatá instalace na zámku Dobrohoř reflektující fenomén jídla v kontextu socialistické minulosti i současných emocí — z výdejového okénka typického pro školní jídelny či závodní kantýny vyčnívají ženská prsa v zástěře a ruce s talířem stravy, zatímco rudá barva symbolizuje krev obětovaných prasátek a to i z prasečince u zámku Dobrohoř. Autorka jídlo tematizuje jako lákadlo, závislost, útěchu i nástroj manipulace, a zároveň jako obraz dynamiky mužsko-ženského vztahu – s napětím, souzněním, ale i konfliktem. Součástí instalace je dílo Bzučivka – ženská moucha, neodbytně přítomná a bzučící, jako ozvěna stereotypů i neklidu každodennosti.

Lví ženy
Plastiky Lví ženy ztělesňují ženskou sílu, sebevědomí a smyslnost v jedinečné sochařské formě. Autorka skrze tuto dynamickou dvojici vyjadřuje energii, která nejen inspiruje, ale i dohlíží – ženský princip v roli strážkyně a hybatelky dění. Zdvojením figury posiluje působivost a zdůrazňuje jejich monumentální přítomnost. Lví ženy jsou oslavou ženské vitality, svobody a přirozené autority, která dokáže vést i chránit zároveň.

Veronika Durová

Veronika Durová (*1984) je sochařka, absolventka Akademie výtvarných umění v Praze, kde studovala v ateliéru figurálního sochařství pod vedením Jana Hendrycha v letech 2006 až 2012. V roce 2010 absolvovala stáž na Accademia di Belle Arti v Carraře, kde se věnovala technice práce s mramorem. Důraz klade na autenticitu detailu, který má svůj vlastní jazyk, a který se stává základním vodítkem pro její tvorbu. Ústředním tématem její tvorby je princip torzálnosti. Soustavně se věnuje úvaze o přítomnosti a nepřítomnosti historicky zakořeněné ve figurálním sochařství. Je socha něco, co zpřítomňuje nebo naopak paradoxně zdůrazňuje nepřítomnost? Autorka tuto problematiku vědomě zabudovává do svého díla jako zásadní námět k zamyšlení. Podstatou její tvorby je řeč lidského těla, pomocí níž zobrazuje situace odehrávající se bez vyslovené narativity, kterou by nám umožnilo fyziognomické čtení. Získává tak možnost zkoumat vyjadřovací polohu, v níž je gesto někdy mimoděčné, jindy vědomě zvolené. Dílem Dialog - inspirovaným Poslední večeří Leonarda da Vinci - nám autorka představuje čerstvý příspěvek k odvěkému příběhu figurálního sochařství. Ve věku konceptualizované odtažitosti a odosobněnosti je její volba naturalistického zobrazení lidského těla paradoxně smělým záměrem. Dialog probíhá nejen mezi Apoštoly a Kristem v díle, ale také mezi dílem a divákem, který je podněcován k tomu si domyslet chybějící ústřední část lidských těl.

Barbora Klaška

Barbora Klaška (*1987) je vizuální umělkyně, která se věnuje především malbě, kresbě a ilustraci. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvovala v ateliéru sochařství I pod vedením Jaroslava Róny. Během studií absolvovala stáž na Hogeschool voor de Kunsten Utrecht v Nizozemsku. Její tvorba se vyznačuje citlivým přístupem k barvě a detailu, často s jemným humorem a poetikou každodennosti. Inspiraci čerpá z přírody, mezilidských vztahů i vlastního vnitřního světa. (A)Symbiont: "Organismus žijící v symbióze (rovnováze) s jiným, nebo jinými organismy." Lidská figura a objekt židle se ve vzájemné interakci jednoduchým gestem mění v objekt mnohoznačného významu. Tedy nejde jen o jistý sarkasmus, výměnu rolí a zpochybnění postavení, ale zároveň i o určité souznění člověka s předmětem běžné denní potřeby a jeho využití k účelům jiným, přesahujícím hranici normálna a daných pravidel až do bizarní roviny. Židle jako symbol moci, pohodlnosti, lenosti, ale i stability a bezpečí. Naproti tomu lidská figura v submisivním postavení se zde sama stává objektem.

Vernisáž FLUX II.

10. května 2025, zámek Dobrohoř
foto: Hugo Švec
uvedení děl:
Značkové uměnie - kolektiv autorů vedený Jánem Raškou, kurátor Walther Smeitink-Mühlbacher
Voda silnější než kámen - Anton Ehrenberger

Vernisáž FLUX I.

3. května 2025, zámek Dobrohoř
foto: Hugo Švec
uvedení děl:
Eugen Brikcius - Ondřej Kohout - Eva Vones, kurátorka Zuzana Brikcius
Kurt Gebauer: Plavkyně