Miroslava Repiská a Ján Raška v Kině 64
Od srpna do září 2025 byla v historické budově Kina 64 na Malé Straně vystavena díla dvou kouzelných slovenských umělců - Jána Rašky a Miroslavy Repiské, jejichž symbolické obrazy souladí, ale nezplývají.
Miroslava Repiská – malířka něhy a přítomnosti
Miroslava Repiská (*1986) je autorkou, jejíž výtvarná tvorba se vyznačuje jemnou symbolikou, poetikou všedního dne a důrazem na osobní prožitek. V centru jejího zájmu nestojí velká gesta nebo monumentální formy, ale tiché stopy, drobné situace, obyčejné věci, které dokáže proměnit v nositele hlubších významů. Její díla působí jako vizuální deníky vnitřního světa – citlivé záznamy emocí, vzpomínek a intuice, které se zhmotňují prostřednictvím výtvarného gesta.
Repiská vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislave, kde působí jako pedagožka na Katedře umění a kultury. Ve výuce klade důraz na lidský prožitek, vnitřní autenticitu a rozvoj skrze umělecký proces samotný – nikoli na výchovu k umění jako instituci nebo formální disciplíně. Zabývá se artefiletikou a kreativním myšlením. Ve svých výzkumech se inspiruje konceptuálním uměním 20. století, které posouvá do roviny vzdělávací a terapeutické. Vzdělání ve výtvarném umění zaměřuje na propojování teorie a praxe.
Ve vlastní tvorbě pracuje Repiská s motivy něhy, křehkosti, hravosti a jemné ženské energie, která není přímá ani deklarativní, ale přesto silně přítomná ve způsobu ztvárnění i v symbolickém významu děl. Často balancuje na hranici mezi konkrétním a abstraktním, mezi zachycením reality a jejím rozpuštěním do barvy, rytmu, struktury. Inspiraci nachází v přítomném okamžiku, v tělesnosti kresby, ve spontánním výtvarném projevu, který není vázán na plán nebo kontrolu, ale roste z vnímání a intuice. Její práce odráží stavy hlubokého ponoření do výtvarného procesu a uvolněného tvůrčího gesta.
V dílech Miroslavy Repiské se snoubí citlivost a vědomí detailu s otevřeností k nedořečenému. Autorka vytváří prostor, ve kterém se význam nerodí z předmětu, ale z prožitku. Barva, čára, gesto – to vše funguje jako jazyk ticha, kterým lze sdělovat to, co slovy vyjádřit nelze. Její vizuální básně jsou výzvou ke zpomalení, vnímavosti a tichému rozhovoru mezi divákem a obrazem.
Ján Raška – malíř snových krajin a neklidných symbolů
Ján Raška (*1962) patří mezi významné slovenské výtvarníky, kteří se nebojí snové imaginace ani expresivního výrazu. Jeho tvorba stojí na pomezí mezi realitou a snem – pracuje s figurálními motivy, zneklidňující symbolikou a propracovanými kompozicemi, které často evokují mytologické či duchovní významy. Ve svých obrazech propojuje monumentální formát, gestickou malbu a vnitřní napětí, čímž vytváří hluboké vizuální narativy, které oslovují intelekt i emoce.
Raška vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Kremnici a poté Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. Již během studií se začal vyhraňovat jako autor, který upřednostňuje expresivní malbu a silnou výpovědní hodnotu před formální čistotou. Jeho styl je emocionálně nabitý, ale zároveň výtvarně kultivovaný – dokáže kombinovat syrovost s obrazovou precizností. Častým prvkem jeho tvorby je lidské tělo v pohybu, nebo v jakémsi znejistěném gestu. Tyto charakteristické znaky Raškovy tvorby lze interpretovat jako odraz existenciálního napětí nebo duchovního hledání.
Tematicky se Raškova díla často dotýkají hraničních stavů vědomí, spánku, smrti, znovuzrození a duchovního přerodu. Barvy bývají tlumené, někdy až monotónní, jindy se objeví prudké kontrasty, které narušují klid obrazu a vtahují diváka do děje. Výrazné jsou také velkoformátové malby, které doslova obklopují diváka a vtahují ho do Raškovy vnitřní krajiny.
Ján Raška je typem umělce, který nepodléhá módním trendům ani rychlé spotřební vizualitě. Jeho obrazy nejsou snadno zařaditelné, nepatří k čisté abstrakci ani k realistickému zobrazování – ale oscilují mezi oběma póly. Raška klade důraz na duchovní a emocionální přesah. Pomocí malby vede dialog s divákem skrze osobní i archetypální jazyk symbolů a podvědomí. Jeho umění je vrstevnaté – jak ve formální, tak ve významové rovině. Vyžaduje od diváka pozornost, trpělivost a otevřenost vůči nejednoznačnosti.
Miroslava Repiská – malířka něhy a přítomnosti
Miroslava Repiská (*1986) je autorkou, jejíž výtvarná tvorba se vyznačuje jemnou symbolikou, poetikou všedního dne a důrazem na osobní prožitek. V centru jejího zájmu nestojí velká gesta nebo monumentální formy, ale tiché stopy, drobné situace, obyčejné věci, které dokáže proměnit v nositele hlubších významů. Její díla působí jako vizuální deníky vnitřního světa – citlivé záznamy emocí, vzpomínek a intuice, které se zhmotňují prostřednictvím výtvarného gesta.
Repiská vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislave, kde působí jako pedagožka na Katedře umění a kultury. Ve výuce klade důraz na lidský prožitek, vnitřní autenticitu a rozvoj skrze umělecký proces samotný – nikoli na výchovu k umění jako instituci nebo formální disciplíně. Zabývá se artefiletikou a kreativním myšlením. Ve svých výzkumech se inspiruje konceptuálním uměním 20. století, které posouvá do roviny vzdělávací a terapeutické. Vzdělání ve výtvarném umění zaměřuje na propojování teorie a praxe.
Ve vlastní tvorbě pracuje Repiská s motivy něhy, křehkosti, hravosti a jemné ženské energie, která není přímá ani deklarativní, ale přesto silně přítomná ve způsobu ztvárnění i v symbolickém významu děl. Často balancuje na hranici mezi konkrétním a abstraktním, mezi zachycením reality a jejím rozpuštěním do barvy, rytmu, struktury. Inspiraci nachází v přítomném okamžiku, v tělesnosti kresby, ve spontánním výtvarném projevu, který není vázán na plán nebo kontrolu, ale roste z vnímání a intuice. Její práce odráží stavy hlubokého ponoření do výtvarného procesu a uvolněného tvůrčího gesta.
V dílech Miroslavy Repiské se snoubí citlivost a vědomí detailu s otevřeností k nedořečenému. Autorka vytváří prostor, ve kterém se význam nerodí z předmětu, ale z prožitku. Barva, čára, gesto – to vše funguje jako jazyk ticha, kterým lze sdělovat to, co slovy vyjádřit nelze. Její vizuální básně jsou výzvou ke zpomalení, vnímavosti a tichému rozhovoru mezi divákem a obrazem.
Ján Raška – malíř snových krajin a neklidných symbolů
Ján Raška (*1962) patří mezi významné slovenské výtvarníky, kteří se nebojí snové imaginace ani expresivního výrazu. Jeho tvorba stojí na pomezí mezi realitou a snem – pracuje s figurálními motivy, zneklidňující symbolikou a propracovanými kompozicemi, které často evokují mytologické či duchovní významy. Ve svých obrazech propojuje monumentální formát, gestickou malbu a vnitřní napětí, čímž vytváří hluboké vizuální narativy, které oslovují intelekt i emoce.
Raška vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Kremnici a poté Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. Již během studií se začal vyhraňovat jako autor, který upřednostňuje expresivní malbu a silnou výpovědní hodnotu před formální čistotou. Jeho styl je emocionálně nabitý, ale zároveň výtvarně kultivovaný – dokáže kombinovat syrovost s obrazovou precizností. Častým prvkem jeho tvorby je lidské tělo v pohybu, nebo v jakémsi znejistěném gestu. Tyto charakteristické znaky Raškovy tvorby lze interpretovat jako odraz existenciálního napětí nebo duchovního hledání.
Tematicky se Raškova díla často dotýkají hraničních stavů vědomí, spánku, smrti, znovuzrození a duchovního přerodu. Barvy bývají tlumené, někdy až monotónní, jindy se objeví prudké kontrasty, které narušují klid obrazu a vtahují diváka do děje. Výrazné jsou také velkoformátové malby, které doslova obklopují diváka a vtahují ho do Raškovy vnitřní krajiny.
Ján Raška je typem umělce, který nepodléhá módním trendům ani rychlé spotřební vizualitě. Jeho obrazy nejsou snadno zařaditelné, nepatří k čisté abstrakci ani k realistickému zobrazování – ale oscilují mezi oběma póly. Raška klade důraz na duchovní a emocionální přesah. Pomocí malby vede dialog s divákem skrze osobní i archetypální jazyk symbolů a podvědomí. Jeho umění je vrstevnaté – jak ve formální, tak ve významové rovině. Vyžaduje od diváka pozornost, trpělivost a otevřenost vůči nejednoznačnosti.
