výstava FRAGILIS

Křehkost je vlastnost, která bývá často vnímána jako slabost – něco, co se pod tlakem rozpadne. Ale právě schopnost být křehký znamená také schopnost vnímat jemné nuance světa, reagovat na nepatrné proměny a zachytit to, co jiní přehlédnou. Křehkost není opakem síly, je jejím tichým protipólem – stejně jako ticho není absencí zvuku, ale jeho součástí. Ve světě, který se neustále pohybuje vpřed, kde je rychlost zaměňována za hodnotu, umění připomíná, že existují i jiné rytmy – pomalejší, soustředěnější. Stejně tak nám ukazuje, že hodnota nespočívá jen v tom, co je trvalé, ale i v tom, co je efemérní.

Lze říct, že křehkost je jakousi předzvěstí pomíjivosti. Připomíná, že věci nejsou nezničitelné, že existuje hranice, po jejímž překročení se rozpadnou nebo vytratí. Pomíjivost je pak širším principem – vše, co existuje, dříve či později zmizí. Všechno, co se zdá být trvalé, je jen dočasné v jiném měřítku. Toto uvědomění bylo součástí uměleckého vyjádření mnoha kultur napříč historií. V japonské estetice je to koncept wabi-sabi, v buddhistické tradici tvorba pískových mandal v symbolice principu aničča, v Evropě zase stálo u zrodu barokního malířského žánru vanitas, který měl skrze motivy lebek, vadnoucích květin nebo přesýpacích hodin divákovi připomenout nevyhnutelnost zániku všech věcí, včetně jeho samotného.

Moderní a současné umění přistupuje k tématu křehkosti a pomíjivosti mnoha způsoby, z nichž výstava zachycuje ty, které lze pojmout do jednotného celku – od materiální křehkosti přes významové a námětové zpracování až po otevřenost interpretace, kdy se význam děl proměňuje v závislosti na pohledu diváka. Tyto přístupy se často prolínají, vzájemně doplňují a vstupují do dialogu, někdy dokonce i v rámci jediného díla. Výstava Fragilis ukazuje křehkost jako materiální i myšlenkový princip, od fyzické nestability po reflexi pomíjivosti existence a křehkosti naší žité reality.

Jana Hejdová

Architektka a designérka Jana Hejdová (* 1973) vystudovala architekturu na FA ČVUT, kterou doplnila souběžným studiem filmové scénografie na DAMU a FAMU. Vynikající znalosti z různých oborů jí umožňují využívat širokou škálu výrazových prostředků. Invenčně pracuje s materiály a technikami, které architekti používají ve stavebnictví a při navrhování interiérů – například sklo, Corian nebo sádru. Hledá a nachází nové postupy, jak využít tradiční řemeslné techniky k novým účelům. Již řadu let se věnuje tvorbě umělého mramoru ze sádry, pigmentů a klihové vody. Tímto pracným a časově náročným způsobem vytvořila několik kolekcí. Kromě mís, táců a obrazů tvoří i závěsná a stolní svítidla, která si díky svému příjemnému teplému povrchu umělého mramoru skvěle rozumí s historickými i současnými interiéry. Hmotu probarvuje pomocí pigmentů a volně se inspiruje například modrotiskem. Experimentuje s barvami, ornamenty a tvary. Současně klade důraz na přirozenou krásu, harmonii a původní kvality materiálu. Výsledkem jsou nesmírně půvabné předměty, které podněcují zvědavost, vzbuzují emoce a také hravě provokují.

Jana Sováková

Jana Sováková (*1976) je česká herečka, výtvarnice a tatérka. Její vztah k výtvarnému umění významně formoval její nevlastní dědeček Jindřich Pileček, český malíř, grafik a ilustrátor. Po studiích na DAMU působila ve Studiu Ypsilon a objevila se v televizních filmech a seriálech. Umělecký projev Sovákové formoval bohémský způsob života a s ním spojené rozmanité osobní zkušenosti, od ayahuaskového rituálu v Peru po zápasy thajského boxu či zájem o křesťanskou mystiku a okultismus. Přestože její díla působí spíše expresivním dojmem, hraje v jejich tvorbě zásadní roli introspekce – obrazy vznikají spontánně jako vizuální záznamy vnitřních vizí. Autorka se přímo inspiruje myšlenkami explosionalismu Vladimíra Boudníka, který kladl důraz na aktivní imaginaci a schopnost nacházet umělecké významy v náhodných strukturách každodennosti. Podobně jako on i Sováková věří, že umění by mělo být otevřené všem a že každý divák by měl být schopen v dílech nacházet vlastní interpretace.

Oldřich Tichý

Oldřich Tichý (*1959) je akademický malíř, držitel prestižní ceny The Pollock-Krasner Foundation. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách významných českých i zahraničních institucí. Po studiích na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti pracoval jako arteterapeut v Kroměříži, poté pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Františka Jiroudka, kde rozvíjel svůj již předtím nalezený styl. Výrazným vlivem v tvorbě Oldřicha Tichého je venkov – ať už je to Valašsko, kde umělec vyrůstal, nebo Posázaví, kde se usadil po absolvování AVU v roce 1987 – rurální prostředí je jedním z hlavních inspiračních zdrojů jeho tvorby. Tichého malba balancuje na hranici abstrakce a figurace. Postavy, rostliny či objekty se v obrazech objevují, ale nikdy nejsou pevně zakotvené. Významnou roli v jeho tvorbě hraje podvědomí. Jeho obrazy často evokují zasněné krajiny nebo podivuhodné organické formy, které jako by se vynořovaly z mlhy paměti. Díla Oldřicha Tichého doplní ve velkém sálu v prvním patře a prostoru bývalé sladovny v přízemí zámku svými malbami jeho syn Matouš (*1989). Podobně jako u jeho otce je i jeho tvorba silně ovlivněna přírodou a prostředím venkova. Pracuje s motivy přírodních či a člověkem vytvořených artefaktů v monumentálních, ale přitom minimalistických kompozicích. Předměty vytržené z jejich přirozeného kontextu a zasazené do abstrahovaného prostoru barvy působí jako tiché otázky po původu, smyslu a trvání věcí.

Matouš Tichý

Matouš Tichý se narodil 19. srpna 1989 v Praze do umělecké rodiny – jeho otec Oldřich Tichý je malíř, matka Aťka Tichá keramička. V letech 2010–2013 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Kokolii. Na kontě má řadu samostatných i skupinových výstav v širokém spektru výstavních prostor, od nonkonformního autonomního centra Klinika v Praze po zavedené galerie, včetně Buffalo Bridge Gallery v Bangkoku.
Podobně jako v malbách jeho otce je i v tvorbě Matouše Tichého patrný vliv venkovského prostředí a blízkého vztahu k přírodě, zřejmě daný dětstvím stráveným v Posázaví. Jeho práce se pohybují na pomezí abstrakce s realistickými prvky a balancují na hranici skutečného.
Tichého malby často zobrazují přírodní, ale i člověkem vytvořené objekty, zasazené do abstrahovaného prostoru. Kompozice bývají minimalistické, ale zároveň formálně monumentální. Předměty jako židle, košile či zvony jsou prezentovány bez jasného časového nebo dějového ukotvení. Mnohdy nesou známky poškození – jsou rozbité, neúplné nebo deformované, a tím zbavené své původní funkce. Spíše než jako konkrétní předměty působí jako symboly. Některé z nich se v jeho tvorbě navíc objevují opakovaně, čímž tento symbolický charakter ještě umocňují.
Výrazné osamění těchto předmětů v kombinaci s tlumenou barevností vytváří meditativní prostor, který může vyvolává pocit hledání – smyslu, původu, trvání věcí... Rozměr neskutečna, který je malířovu stylu vlastní, může působit až psychedelickým dojmem.
Vedle umění se věnuje také modelingu.