pře/Tváření

Koncepce výstavy se odvíjí ve dvou rovinách. První z nich sleduje principiální podobnost mezi rituálem a uměleckým procesem. Zde maska nefiguruje jako fyzický předmět, ale jako princip proměny, který umožňuje autorům i divákům ohledávat hranice vlastního já. Druhá rovina je věcná a narativní – představuje díla umělců, v jejichž tvorbě je Afrika přítomna skrze přímé vizuální citace, rodinnou paměť nebo vzpomínky na konkrétní místa a události.

Základním východiskem výstavy je pochopení masky nikoliv jako dekorativního objektu či něčeho, co pouze “skrývá obličej“, ale jako performativního nástroje. V rituálním kontextu maska identitu nositele neskrývá, ale přímo se podílí na její transformaci – umožňuje proměnu role, dočasné pozastavení běžného „já“ a vstup do jiné symbolické existence. Název pře/Tváření tuto ambivalenci reflektuje: tváření jako akt formování hmoty a výrazu tváře se zde střetává s přetvářením, schopností masky (i uměleckého) díla rekonfigurovat identitu v prvé řadě toho, kdo ji nosí, ale i toho, kdo ji pozoruje. Výstava vychází z přesvědčení, že identita není pevný stav, ale nekonečný proces ustavování. 

Spojení africké rituální masky a současného umění zde nestojí na formální podobnosti, ale na sdílené logice účinku. Umělecká zkušenost, podobně jako rituál, je liminálním momentem, v němž se na chvíli rozpadá staré uspořádání světa, aby mohlo vzniknout nové. Tento proces začíná u samotného umělce. Autor se v ateliéru stává jakýmsi novodobým šamanem, který skrze dílo rekonfiguruje své vlastní vnímání sebe i okolního světa. A divák je pozván, aby se této proměny účastnil jako svědek. 

V dnešním světě se tato potřeba transformuje do hledání autenticity pod nánosem sociálních masek. Naše profily na sociálních sítích jsou moderními maskami, pečlivě kurátorovanými identitami, které mají zajistit naši společenskou akceptaci. Výstava zároveň otevírá otázku, jaké osobní rituály a masky si vytváříme, abychom v chaosu postmoderní doby stabilizovali svůj vnitřní svět. Pokud tradiční rituální masky sloužily k metaforickému i doslovnému vyhánění nemocí, pak umění můžeme chápat jako svého druhu „terapeutickou masku“. V tomto smyslu se stává nástrojem, který nám pomáhá zpracovat trauma či pocit odcizení a upevnit naši identitu ve světě chaosu.  V konečném důsledku tak může fungovat až jako moderní „rituál přežití“.

Maska v rámci výstavy není pouhým exotickým odkazem. Je modelovým případem toho, jakou má obraz schopnost spoluúčasti na realitě. Umění nepředstavuje statický objekt, ale mechanismus, který svět, jeho autora i diváka pomáhá stále znovu definovat a ustavovat.