Jiřina Adamcová: Lunety

Duben – včerven 2026 Galerie Na Věky, Na Doubkové 2040/8 Akademická malířka Jiřina Adamcová (1927–2019) patří k osobnostem českého poválečného umění. Narodila se v Rudlicích u Znojma, vyrůstala v evangelickém prostředí a v letech 1946–1950 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru grafiky u Vladimíra Pukla. Zpočátku se prosadila především jako grafička a ilustrátorka, později realizovala řadu monumentálních děl v architektuře - např. mozaiku Jan Želivský a jeho doba v pražském metru na stanici Želivského. Od konce 80. let se její tvorba soustředila téměř výhradně na křesťanské motivy, které zpracovávala osobitou kombinovanou technikou spojující malbu, kresbu, koláž i rukopisné texty. Vystavovala nejen v Česku, ale také na Slovensku, v Polsku, Švýcarsku, Německu a ve Spojených státech. Její díla jsou zastoupena např. ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, v Památníku Terezín, v Showspace Gallery v Arizoně, či v australském kostele v Glenbrooku. Adamcová chápala výtvarné umění jako prostor svědectví – jako místo, kde se osobní zkušenost, víra a dějiny protínají v obraze. Typická je pro ni práce s kontrastem světla a tmy, s dynamickou linií i s výraznou, často symbolicky zatíženou barevností. Do obrazové plochy vstupuje slovo – biblický verš, úryvek modlitby, osobní poznámka – které není ilustrací, ale rovnocennou součástí kompozice. Její díla otevírají téma času, utrpení a naděje. Na místo popisnosti volí metaforu a vrstvení významů. Ústředním dílem výstavy je kompozice Velké vzkříšení, v níž se osobní i biblický rozměr spojují do silného obrazového svědectví. Adamcová zde nepracuje primárně s triumfální scénou, ale s dramatem prázdnoty a světla: vzkříšení není efektem, nýbrž procesem proměny, který se odehrává v prostoru obrazu i v divákovi samotném. V této kompozici zároveň vědomě vstupuje do dialogu s vrcholně středověkou deskovou malbou – přímo cituje Vzkříšení Mistra Třeboňského oltáře. Monumentální formát a vrstvení malby, kresby i koláže vytvářejí napětí mezi temnotou a průlomem světla, mezi tíhou zkušenosti a nadějí. Cyklus Lunety představuje paralelní vrchol této pozdní fáze. Autorka zde volně pracuje s principem lunety – nikoli jako doslovným architektonickým prvkem ve tvaru půlkruhu, ale jako symbolickým polem, které v křesťanské tradici nese rozmanité výjevy. Formáty mají atypický, dynamicky tvarovaný obrys, kompozice napínají obrazovou plochu směrem vzhůru a otevírají ji prostoru naděje. Soubor Malé lunety toto téma rozvíjí v intimnějším měřítku a přímo využívá půlkruhový formát jako meditativní obrazový rámec. Celý vystavený soubor tak představuje pozdní a koncentrované svědectví autorčiny víry, v němž se osobní zkušenost proměňuje v obraz naděje.